Adolphe
Michel, spisovatel z minulého století, upozorňoval na to, že Voltaire
odhadoval počet vydaných knih o jezuitech a o jejich praktikách celkem
na 6000 titulů. ”Jakého však čísla jsme dosáhli o století později?”
ptá se Adolphe Michel a sám okamžitě dodává. ”Už se nezvětšilo. Pokud
však budou existovat jezuité, stále budou muset být o nich psány
knihy. Nesmí být ponecháno stranou nic z toho, co je třeba na jejich
účet pravdivě říci. Vždyť každý den přicházejí nové a nové generace
čtenářů, kteří nic nevědí a nic nechápou. ... Budou tito čtenáři
pátrat po starých knihách? Asi sotva.” (Adolphe Michel: Les Jesuites,
Sandoz et Fischbacher, Paříž, 1879)
Právě
zmíněný důvod by mohl dostatečně ospravedlnit, proč se znovu dotýkáme
tohoto často diskutovaného tématu. Většina dřívějších knih popisujících
dějiny jezuitů
totiž už není ve skutečnosti k nalezení i přesto, že byly hodně rozšířené
a byly všude k dostání. Prostě zmi-zely a dnes lze do nich nahlédnout
pouze ve veřejných
knihovnách, což je ovšem mimo dosah většiny čtenářů. Chceme-li tedy co nejširší
veřejnost aspoň stručně informovat o historii jezuitů, pak se tato kniha
stává pro veřejnost nesmírně důležitým dokumentem.
Stejně závažný je i další důvod, proč se snažíme znovu sepsat, alespoň ve stručnosti,
vše, co je v archivech o jezuitech psáno. Současně s příchodem nových generací
čtenářů, přicházejí totiž na světlo nové generace jezuitů. Takových jezuitů,
kteří dnes pracují stejnými metodami jako dřív, to je metodami křivolace diplomatickými,
nepozorovatelnými, skrývanými, a přesto tvrdošíjně fanatickými; metodami, které
v minulosti již tolikrát uvedly do chodu obranné re-flexy národů a vlád. Loyolovi
synové jsou dnes - a můžeme říci, že právě dnes více než kdy jindy - vůdčím křídlem
římskokatolické církve. Jsou její neustálou pohonnou silou a tajným vojskem v
každém jednání, při každém vystoupení a v každém sebemírumilovnějším prohlá-šení.
Stejně maskováni, pokud ne ještě lépe než ti staří, stále zůstávají tito moderní
Loyolovi jezuité nejpozoruhodnějšími obhájci papežství a ačkoli ukryti v pozadí,
jsou i nadále aktivní-mi činiteli svatého stolce po celém světě. Jsou to maskovaní
zastánci papežské politiky. Jsou ”tajnou armádou papežství.”
Z tohoto důvodu nebude téma jezuitů nikdy vyčerpáno. A přestože je starší literatury
o je-zuitech poměrně dost, i když dnes jen v archivech, má každá epocha povinnost
připojit k ní několik stránek, aby zaznamenala spojitost tohoto okultního, bezbožného
systému, který začal před čtyřmi stoletími ”k velké slávě Boží,” ve skutečnosti
však ke slávě papeže a celého jeho církevního systému. A pokud začne mizet i
literatura s dějinnými fakty, pak je povinností všech historiků tuto literaturu
obnovit s co největší historickou přesností.
----------
V
dnešní době celkově po celém světě existuje všeobecná tendence podporovat
snahy stále více a více omezit nebo úplně vyloučit vliv
církve a náboženství na veřejný
život. Také je vidět nevyvratitelný fakt postupovat tak, aby se vše podřizovalo
rozumu a logickému uvažo-vání. Tomuto postupu jsou v celosvětovém měřítku
učeny všechny děti a všechna mládež i přesto, že sem tam vznikne nová
církevní škola.
Tím se každý den stále více a více zeslabuje nadvláda dnešních církevních
dogmat.
Ale navzdory tomu všemu se římskokatolická církev nemůže vzdát, a také ani
nikdy ne-vzdá svého velikého záměru, který je jejím nejhlavnějším cílem od
samého začátku,
totiž shromáždit pod svou berlu všechny národy světa. Tato monumentální ”misie”,
jak tomu říká, musí dle jejích plánů pokračovat, ať se děje cokoli, a to
jak mezi ”pohany”, tak zároveň i mezi ”oddělenými křesťany.” Bezbožní
kněží mají povinnost především zastávat Vatikánem poža-dované postavení,
ať jsou na tom
se svou vírou jakkoliv a mají na pokračující postup rozumu a logiky jakýkoliv
názor. Podle zvláštních rozkazů svého řádu mají povinnost zvětšovat stádo
věrných tím, že budou obracet na víru ”kacíře” neboli členy všech
ostatních církví a ”pohany,” to je všechny nevěřící, což je práce
ještě náročnější, než mají oni
sami se sebou. Jejich povinností je zachovat nebo obsadit, bránit nebo útočit
a na bitevní frontě být stále jako mobilní pohotovostní síla právě řádu
jezuitů Tovaryšstva Ježíšova.
Shrnuto jezuité prostupují celou církev římskokatolickou a z rozkazu papeže
jim musí být všichni kněží bez rozdílu nápomocni. Stručně řečeno není tato
společnost
jezuitů v rámci své jezuitské ústavy ani světská ani řádová, ale je to nenápadná
skupina, která se proplétá všude a vždy tam, kde jí to vyhovuje; v církvi
i mimo ni. Zkrátka je to ”agent nejobratnější, nejvytrvalejší, nejodvážnější
a nejpřesvědčenější
o papežské autoritě. ...,” jak napsal jeden z jejich nejlepších historiků. (A
Michel: Les Jesuites ...)
----------
V
této knize se podíváme, jak byl zformován útvar jezuitských janičářů,
tedy lidí vyznačujících se krutostí a horlivou, fanatickou službou.,
Uvidíme, že
právě takovou službu prokazují papežství bez nároku na jeho odměnu.
Uvidíme také, kolik vytrvalého úsilí bylo vynaloženo k tomu, aby se prokázala
jejich nepo-stradatelnost pro římskokatolickou instituci, které sice
slouží, ale přitom nad ní již dosáhli takového vlivu, že jejich generál
byl oprávněně
nazván ”Černým papežem.” Ve vedení církve je stále těžší a těžší rozlišit
autoritu bílého papeže z římskokatolické církve od autority jeho ukrytého
mocného jezuitského
pomocníka ve funkci - černého papeže.
V této knize proto najdete stručný přehled minulých událostí, ale zároveň
i moderní historii ”jezuitství.” A protože většina prací o jezuitech
nehovoří o jejich
rozhodujícím podílu na událostech, které rozvrátily svět během posledních
padesáti let, domníváme se, že je nejvyšší čas vyplnit tuto mezeru nebo
přesněji
řečeno
začít tímto skromným příspěvkem hlubší studium tajné jezuitské historie
a dělat to bez zatajování pravdivých událostí. Tyto nebezpečné překáž-ky
čekají právě
na nesmlouvavé a nebojácné autory, kteří chtějí věrně psát o tomto ožehavém
a nebezpečném tématu, i kdyby je to mělo stát vlastní život a nebo život
jejich rodin a vše tak pravdivě zachytit pro veřejnost.
----------
Ze všech plánů římskokatolické církve, které sehrály svoji roli v mezinárodním
životě tohoto století plném zmatků a převratů, vyniká zvláště jeden,
nicméně právě proto je nejskrytější a stále nejskrývanější. Je to plán
rozšířit
svůj vliv směrem na východ. A tato světská, politická touha římskokatolické
církve
po rozšíření, z ní učinila ”duchovního” spojence a podp-rovatele fanatických
nacionalistických doktrín v německé ideologii a politice neboli ”duchovního” sponzora politických zásad a dogmat jednostranně zdůrazňujících význam
jednoho národa, které stále vedou ke sjednocení všech Němců na světě.
Římskokatolická
církev se stala - i přesto, že zůstala ukrytá v pozadí - hlavním aktérem
při pokusu uchvátit nejvyšší moc, což dvakrát, a to v roce 1914 a v roce
1939,
přineslo smrt a zkázu evropským národům. (Edmond Paris: Le Vatican contre
l´Europe, Fischbacher,
Paříž; L.Duca: L´Or du Vatican, Laffront, Paříž)
Veřejnost v podstatě nic neví o ohromující vině a zodpovědnosti, kterou
nesl Vatikán a jeho jezuité při vypuknutí obou světových válek. Jejich
skrytá účast
na těchto událostech lze jen částečně vysvětlit gigantickými finančními
částkami, jimiž Vatikán a jeho jezuité dodnes disponují. Tyto částky
jim dodnes dávají
moc ve všech oblastech, a to zvláště od posledního velkého konfliktu
druhé světové války, který rozpoutali.
Ve skutečnosti se o jejich podílu na těchto tragických událostech až
do současné doby sotva kdo zmínil, s výjimkou obhájců katolické víry.
Ti se
však tuto skutečnost
snažili horlivě zamaskovat. Politickou činnost Vatikánu v současné epoše
dvacátého století - činnost vzá-jemně propojenou s jezuity - odhalujeme
v této a ostatních
knihách se záměrem napravit chy-bu v informovanosti veřejnosti a popsat
veřejnosti výhradně pravdivá fakta.
----------
Tato studie je založena na nevyvratilných archivních dokumentech, publikacích
známých politických osobností, diplomatů, velvyslanců a význačných spisovatelů,
z nichž většina jsou katolíci, mající dokonce i osvědčení imprimatur.
Jsou to dokumenty, které vynášejí na světlo tajné akce Vatikánu i jeho
proradné chování při vytváření konfliktů mezi národy, pokud to slouží
jeho zájmům. Ukážeme
na roli, kterou ”svatá církev” sehrála při vzniku totalitní režimů v
Evropě.
Tato svědectví a dokumenty tvoří drtivou obžalobu a dosud se ji žádný
obhájce katolické víry nepokusil vyvrátit.
---------
1. května 1938 nám noviny Mercure de France připomínají, co nám bylo
řečeno již před čtyřmi roky: Mercure de France z 15. ledna 1934 uvádějí
- a nikdo
to nepopřel
- že Pius XII. (dříve kardinál Pacelli) ”stvořil” Hitlera. Nepřišel totiž
k moci zákonným způsobem, ale díky tomu, že papež ovlivnil Centrum, to
je Německou
katolickou
stranu. ... ”Myslí si Vatikán, že udělal politickou chybu, když otevřel
Hitlerovi cestu k moci? Zdá se, že ne ...”
Tak se to také jevilo i den po anšlusu roku 1938, kdy bylo k třetí říši
připojeno Rakousko. Tak se to jevilo i později, když přibylo nacistických
agresí a bylo
to tak i během celé druhé světové války. Vatikán svého politického kroku
a tahu s Hitlerem nikdy nelitoval.
Dne 24. července 1959 udělil Jan XXIII., nástupce papeže Pia XII., svému
osobnímu příteli a ve skutečnosti jezuitskému knězi Franzi von Papenovi
čestný titul
tajného komorníka. Tento muž byl během první světové války vyzvědačem
ve Spojených státech
amerických a jedním z těch, kteří nesli zodpovědnost za Hitlerovu diktaturu
a anšlus. Byl Hitlerovi neustále nablízku a všemi prostředky podporoval
jeho agresivní,
nacionalistickou politiku.
Již to samo o sobě jsou velmi jasná fakta a naprosto zřetelné souvislosti,
kterým člověk, pokud chce, může správně porozumět. Takových důkazů je
však nekonečně
mnoho.
Katolický spisovatel Josef Rovan komentuje diplomatickou smlouvu mezi
Vatikánem a nacistickou říší z 8. června 1933 takto:
”Konkordát papeže vtiskl nacionalisticko-socialistické vládě, téměř
všude považované ze vládu složenou z usurpátorů, pokud ne přímo z banditů,
pečeť smlouvy s nejstarší
mezinárod-ní mocností - Vatikánem. Byla to jakási charta mezinárodního
uznání.” (J. Rovan: Le catho-licisme politique en Allemagne,
Paris, 1956, Ed. du Seuil)
Svou osobní podporou Hitlera, ač nespokojen s tím, že celá tato skutečnost
vyplavala na veřejnost, vyjádřil papež morální podporu nacistické Říši
od Vatikánu!
Pak ve stejné době, kdy na druhé straně Rýna začala vládnout hrůza, mlčky
přijímaná a schvalovaná Římem, odvlekly již takzvané ”hnědé košile” do
koncentračních
táborů 40.000 lidí. Pogromů přibývalo v rytmu nacistického pochodu: ”Když
od nože stříkají
proudy židovské krve, cítíme se zase lépe.” (Horst-Wessel-Lied)
Avšak v následujících letech viděl Pius XII. mnohem horší věci. Ale ani
nad těmi se neza-chvěl. Není tedy překvapením, že katoličtí vůdcové Německa
soupeřili
jeden s druhým v ser-vilnosti vůči nacistickému režimu, jak k tomu byli
povzbuzováni svým římským ”Mistrem.”
Je dobré si v souvislosti s tím přečíst neuspořádané blouznění a slovní
akrobacii oportunis-tických německých teologů, jakým byl např. jezuita
Michael Schmaus.
Později ho Pius XII. jmenoval na ”církevního knížete” - kardinála, a
za publikaci Berla ho 2. září 1954 označil jako ”velikého mnichovského
teologa”.
Nebo je dobré si přečíst ještě jednu knihu, a to Katholisch-Konservatives
Erbgut, o které se napsalo:
”Tato antologie přináší soubor textů od hlavních německých katolických
teologů, od Gor-reseho a Schmause až po Vogelsanga. Kniha nás ubezpečuje
v tom, že nacionální
socialismus se zrodil prostě výhradně a jedině z katolických idejí.” (Gunther Buxbaum: Mercure de France, 15. 1. 1939)
Biskupové, kteří byli konkordátem přinuceni učinit přísahu věrnosti Hitlerovi,
se vždy sna-žili předstihnout jeden druhého ve své ”odevzdanosti” Římu:
”Za nacistického režimu neustále nacházíme horlivou podporu biskupů
ve veškeré kore-spondenci a ve vyhlášeních od církevních hodnostářů.” (J.Rovan:
Le catholicisme
politique en Allemagne)
Navzdory očividnému rozdílu mezi katolickým univerzalismem neboli katolickou
vše-stranností a zdůrazňováním celku proti ”bezvýznamnostem” na jedné
straně a hitlerovským rasismem na druhé straně byly tyto dvě doktríny
podle jezuity
Franze von Papena ”harmonicky smířeny a spojeny tak do jediného,
úžasného, životaschopného celku, kde jeden celek bez toho druhého nemůže
již existovat”.
K této skandální
dohodě došlo proto, že ”nacismus je křesťanskou reakcí na ducha roku
1789”.
Vraťme se ještě k Michaelu Schmausovi, profesorovi teologické fakulty
v Mnichově, který napsal:
”Říše a církev, tak se jmenuje řada spisů, které by měly přispět k vystavění
třetí říše, proto-že tyto spisy sjednocují nacionalisticko-socialistický
stát s katolickým křesťanstvím ...”
”Výhradně Němec a výhradně katolík tyto spisy zkoumají a podporují vztahy
a setkání mezi katolickou církví a nacionalistickým socialismem; otevírají
cestu
plodné
spolupráci, jak je to naznačeno v konkordátě ... Nacionálně socialistické
hnutí je nejdůraznějším a nejmohutnějším protestem proti duchu 19. a
20. století
... Ústředním bodem jeho učení je idea lidu jedné krve a všichni katolíci,
kteří
uposlechnou pokynů německých biskupů, budou muset připustit, že je to
tak ... Zákony nacionalistického socialismu a zákony katolické církve
mají
stejný cíl
...” (Begegnungen zwischen Katholischem Christentum und nazional-sozialistischer
Weltanschauung Aschendorff, Münster, 1933)
Tento dokument dokazuje prvotní i poslední úlohu, jakou katolická církev
sehrála při vze-stupu Hitlerovy moci. Ukazuje, že ve skutečnosti bylo
vše předem dohodnuto.
Plně ilustruje, k jaké příšerné dohodě došlo mezi katolicismem a nacismem,
neboli nacionalistickým (nacio-nálním) socialismem. Zřetelně z této úlohy
Vatikánu a
jeho římskokatolické církve vysvítá nenávist ke svobodě. A tato nenávist
je také klíčem k pochopení všeho ostatního, co se již odehrálo a co se
ještě odehraje.
Připomeňme si jenom stručně slova papeže Lva XIII. roku 1884, 20. dubna
v encyklice Humanum Genus, ve které je zavržen každý, kdo prosazuje náboženskou
svobodu,
oddělení církve od státu, vzdělávání dětí nekatolickými učiteli a zvláště
těžkým zločinem víry je ozna-čena myšlenka nezávislosti na katolické
církvi.
V této myšlence nezávislosti mají lidé právo vytvářet vlastní zákony
a volit své vlastní vlá-dy podle nových principů svobody a neuznávat
autoritu
katolické
církve a církevních soudů a církevních zákonů jako vyšší, než je autorita
státu světských soudů a zákonů. V této myšlence jsou si lidé rovni a
mají stejná
práva a každý člověk má svobodnou vůli, kterou nadřazuje nad vůli a příkazy
katolické
církve.
Tyto všechny body z myšlenek nezávislosti jsou podle papežovy buly Humanum
Genus ztotožňovány s královstvím satana. A tato bula papeže Lva XIII.
nebyla nikdy
jeho následov-níky odvolána, ani pozměněna. Z důvodu neomylnosti papeže
ve věcech teologických platí bula od svého vzniku stále. Platila i v
období první
a druhé
světové války a platí i v současné době. Tato bula dala základ k ”nejsprávnějšímu
pohledu na svobodu člověka, kterým je jedině pohled katolický” a podle
toto pohledu i jednal německý nacionalismus.
V knize Catholiques d´Allemagne Robert d´Harcourt z Francouzské akademie
píše:
”Nejzranitelnější bod ve všech biskupských vyhlášeních, která následovala
po vítězných volbách 5. března 1933, leží v prvním oficiálním církevním
dokumentu,
který obsahuje podpisy všech německých biskupů. Máme na mysli pastýřský
dopis z 3. června 1933, který se týká celého německého biskupství.
Jak tento dokument vypadá? Jak začíná? Optimisticky, s tímto radostným
prohlášením: »Lidé ve vedení této nové vlády nám k naší veliké radosti
dali ujištění, že
oni sami i jejich práce stojí na křesťanských základech. Tak hluboce
upřímné prohlášení
si zasluhuje vděčnost všech katolíků.« ” (Plon, Paříž, 1938)
----------
Od začátku první světové války přišlo a odešlo několik papežů, ale jejich
chladný a apatic-ký postoj vůči dvěma stranám, které spolu v Evropě vzájemně
soupeřily,
byl stále stejný.
Mnoho katolických spisovatelů nedokázalo zakrýt svoje překvapení - a
také zármutek - když psali o nelidské lhostejnosti, kterou projevoval
Pius XII.
k největším
krutostem, které páchali lidé těšící se jeho přízni. Z mnoha svědectví
budeme citovat alespoň Jeana d´Hospitala, korespondenta časopisu La Monde:
”Vzpomínka na Pia XII. je zahalena pochybnostmi. Především je to ožehavá
otázka od po-zorovatelů ze všech národů, dokonce i zpoza zdí Vatikánu:
Věděl o krutostech
spáchaných v průběhu této války, kterou začal a vedl Hitler?
Když měl k dispozici ze všech stran a v každé době pravidelná hlášení
od biskupů ... cožpak mohl ignorovat to, co dělaly německé vojenské špičky
- tragédii
koncentračních táborů, civi-listy odsouzené k deportaci, chladnokrevné
mučení a masakry těch,
kteří se jim »postavili do cesty«, hrůzu plynových komor, kde byly z
administrativních
důvodů vyhlazeny miliony Židů? A jestliže o tom věděl, proč jako ochránce
a první zpěvák evangelia nevyšel v bílém šatu s pažemi roztaženými do
tvaru kříže
odsoudit
tento bezprecedentní zločin a vykřiknout: »NE!« ?
Zbožné duše budou marně pátrat v církevních dopisech, projevech a
vyhlášeních tohoto papeže. Nenajdou ani stopu po odsouzení tohoto »náboženství
krve«
zavedeného Hitlerem, tímto Antikristem. ... Nenajdou odsouzení rasismu,
který je v očividném
rozporu s katolickým dogmatem.” (Jeana d´Hospital: Rome en confidence,
Grasset, Paris 1962)
Spisovatel Carlo Falconi ve své knize Mlčení Pia XII. (du Rocher,
Monaco, 1965) píše:
”Samotná existence takových hrůz (masové vyhlazování etnických menšin,
věznění a depor-tování civilistů) přesahuje všechno chápání dobra a zla.
Je to pohrdání
důstojností jednotlivce i obecně celé společnosti do takové míry, že
nám nezbývá než odsoudit ty, kteří takto ovlivnili veřejné mínění, ať
se jedná
o obyčejné
občany nebo o hlavy států.
Být zticha tváří v tvář takovým násilnostem by ve skutečnosti představovalo
stoprocentní kolaboraci. Podnítilo by to zkaženost zločinců, rozdmýchalo
by to jejich krutost
a ješitnost. Pokud však má každý člověk morální povinnost reagovat, když
narazí na tak obrovské zločiny, bezpochyby mají tuto povinnost na prvním
místě náboženské
společnosti a jejich vedení a z nich především hlava katolické církve.
Pius XII. nikdy přímo a jednoznačně neodsoudil válečnou agresi, nevyjádřil
se k nevyslovi-telným zločinům, které spáchali Němci nebo jejich spojenci
během války.
Pius XII. nebyl potichu proto, že by nevěděl, co se děje. Právě naopak,
znal vážnost situace od začátku, určitě ještě lépe než kterákoli jiná
hlava států
světa ...”.
----------
A je toho ještě víc! Vatikán podal pomocnou ruku k provádění těchto zločinů
tím, že ”za-půjčil” některé ze svých prelátů, aby pracovali jako nacističtí
agenti.
Byli to například monsi-ňoři - jezuitští kněží pod tajnou přísahou -
Hlinka a Tiso. Také do Chorvatska vyslal Vatikán svého vlastního jezuitského
vyslance
- R. P. Maconea - který měl za pomoci jezuitského kně-ze, monsignora
Stepinace dohlížet na práci dosazeného jezuitského kněze Ante Paveliče
a jeho ustašovců
- duchovních z řad františkánů, dominikánů a jezuitů.
Ať nahlédneme kamkoli, všude se nabízí stejně ”zbožná” podívaná. Samá
krev, mordy, štvaní a mučení jednotlivců i celých skupin, ne-li celých
národů.
Tuto katastrofu
můžeme po-zorovat v každé době.
Sama historie nás poučuje, že od těchto řádů lze sotva očekávat lásku
a milosrdenství, když inkvizici prováděli v první řadě dominikáni a pak
i
jezuité a jejich satelitní
pomocníci františ-káni a další katolické řády. Je tedy ve skutečnosti
bláhové očekávat, že ze strany Vatikánu nebo mnišských řádů dojde k odsouzení
válečného
zvěrstva v období první a druhé světové války, neboť je sami prováděly.
Předně by musely odsoudit sami sebe a svoji ideologii, své plány a cíle,
které obratně
ukrývají pod rouchem míru, přátelství a lásky a pod pláštěm laci-ných
frázovitých omluv všem, kterým ”církev katolická v minulosti ublížila”.
----------
Jak jsme již ukázali, nemáme námitky pouze k tomuto nestvůrnému podílu
Vatikánu na válečných hrůzách, které ve skutečnosti propukly jen k jeho
samolibosti.
Neodpustitelný zlo-čin Vatikánu spočívá v jeho přímé, rozhodující roli,
kterou sehrál při rozpoutání
obou světo-vých válek. (Edmond Paris: The Vatican against Europe, P.T.S.,
Londýn)
Poslechněte si, co říká například Alfred Grosser, profesor na Institutu
politických studií na Pařížské univerzitě:
”Velmi stručná kniha Guentera Lewyho Katolická církev a nacistické
Německo (McGra-whill, New York, 1964) uvádí, že všechny dokumenty se shodují
v tom, že ukazují na spolu-práci
katolické církve s hitlerovským režimem ....
Když v roce 1933 konkordát donutil biskupy složit přísahu věrnosti nacistické
vládě, byly již otevřeny koncentrační tábory ... přesvědčivě to dokazuje
kompilace citátů od Guentera Lewyho. Najdeme v nich zdrcující důkazy
od takových osobností,
jako byl například kardinál Faulhaber a jezuita Gustav Gundlach.” (Saul
Friedlander: Pie XII. et le III.e Reich; Ed. du Seuil, Paříž, 1964)
----------
Na takovou hromadu důkazů, které svědčí o vině Vatikánu a jezuitů, nemohou
odpůrci nalézt žádný pádný argument. Jejich ”pomoc” byla hnací silou
v pozadí bleskového
vzestupu Hitlera, který spolu s Mussolinim a Francem nebyl navzdory svému
panovačnému vystupová-ní ničím jiným než válečnou figurkou v rukou Vatikánu
a jezuitů.
Obřadníci Vatikánu musí hanbou sklánět hlavu k zemi, když v parlamentu
zaznívá volání: ”Papežovy ruce jsou prosáklé krví skrze naskrz.”
(Projev Laury Diazové,
členky parlamentu za Livourne, pronesený v Ortoně 15. dubna 1946).
Podobně i studenti Cardiffské univerzity si zvolili pro svou konferenci
téma: ”Měl
by být papež postaven před soud jako válečný zločinec?” Na konferenci
zaznělo jednoznačné: »ANO, určitě!« (La Croix, 2.4.1946)
* * * * * * *
Jak však celou válečnou situaci a éru druhé světové války zhodnotili
přední zpěváci Kris-tova evangelia? Poslechněme si hlasy dalších papežů
z 60. let našeho století, tedy již dlouho po válce:
Uvádíme svědectví, jak se vyjádřil o jezuitech papež Jan XXIII.: ”Vytrvejte,
drazí synové, v činnosti, která vám již vynesla proslulé zásluhy ... Tímto
způsobem budete obšťastňovat Cír-kev a dál poroste vaše neúnavná horlivost;
cesta vaší spravedlnosti je jako jitřní světlo ... Nechť toto světlo sílí a
osvěcuje formování dospívající mládeže ... Tímto způsobem nám po-můžete uskutečnit
naše duchovní touhy a zájmy ... Celým svým srdcem udílíme své apoštolské požehnání
vašemu nejvyššímu generálovi, dále pak vám a vašim pomocníkům a vůbec všem
členům Tovaryšstva Ježíšova.” (L´Osservatore Romano, 20.10. 1961)
A co říká papež Pavel VI:
” »Od té doby, kdy došlo k obnově, těší se tato zbožná rodina z laskavé Boží
pomoci a vel-mi se obohatila tím, jak jde rychle kupředu ...členové tovaryšstva
provedli mnoho důležitých činů, a to vše ke slávě Boží a k prospěchu katolického
náboženství ... církev potřebuje neohro-žené Kristovy vojáky, vyzbrojené neochvějnou
vírou, připravené čelit nesnázím ... proto máme velikou naději na pomoc, kterou
nám přinese vaše činnost ... kéž nová éra najde tovaryšstvo na téže počestné
cestě, po které se ubíralo v minulosti ...« Toto bylo proneseno v Římě v blíz-kosti
chrámu sv. Petra 20. srpna 1964 v druhém roce pontifikátu papeže Pavla VI.” (L´Osservatore Romano, 18.9. 1964)
29. října 1965 oznámil deník l´Osservatore Romano: ”Velectěný otec Pedro Arrupe,
gene-rál jezuitů, celebroval 16. října 1965 svatou mši za Ekumenickou radu.”
K tomu uvádíme zbožnění ”papežské etiky” - oznámení plánu na blahořečení Pia
XII. a Jana XXIII. od papeže Pavla VI.: ”Abychom se posílili v úsilí o duchovní
obnovu, rozhodli jsme se začít kanonické postupy vedoucí k blahořečení těchto
dvou velikých a zbožných ponti-fů, kteří jsou nám tolik milí.”
papež Pavel VI.
(L´Osservatore Romano, 26.11. 1965)
* * * * *
Kéž tato kniha všem, kteří ji čtou, zjeví pravou podstatu tohoto římského
”Mistra”,
kterého si cení a uznává celý svět jako hlasatele míru, lásky
a pokoje, ale jehož slova jsou
stejně tak medová, jak zrůdné a hrůzostrašné
jsou jeho tajné činy.
|