kapitola 1
Ignác z Loyoly

1.1 Narození

Z akladatel Tovaryšstva Ježíšova, španělský Bask don Ińigo Lopez de Recalde (nebo také Ińigo Lopez de Ońaz y Loyola nebo v jiných spisech také Ińigo (Enneco) López de Loyola), se narodil na hradě v Loyole u Azpeitie v severošpanělské baskické provincii Guipúzcoa v roce 1491. Pocházel z prastaré baskické šlechty, jejíž rod se datuje již od roku 1180. Jeho otec byl španělský rytíř don Beltran Ibańez de Ońaz y Loyola (1439 - 1507) a jeho matka byla dońa Maria Sanchezová de Licona. Ińigo se narodil jako poslední z jedenácti legitimních a dvou nelegitimních dětí. ”Nikdo nezná přesný den ani měsíc jeho narození, pouze rok 1491 a místo Casa Torre obklopené ovocnými sady a poli, dále pak věžní dům, domov Loyolových, který stál v údolí Iraurgi mezi dvěma městy Azpeitia a Azcoitia v Guipuzcoa.
Byl nejmladším ze 13 dětí - pěti sester a osmi bratrů. Loyolovi byli knížaty a současně vo-jáky z povolání. Jeho otec byl vysoce postavený španělský grand, jeho matka dońa Maria Sanchezová, zemřela, když byl Ińigo ještě maličký. V době Ińigova narození už byla se svým manželem donem Beltranem 25 let. Ińigo byl pokřtěn v kostele svatého Sebastiána v Azpeitii. Kojila ho farmářka ze sousedství Maria Garinová a vychovávala ho Magdalena de Aráoz, žena jeho staršího bratra, Martina García.” (Malachi Martin: The Jesuits, New York, 1988, str.147; J.A.Wylie: The History of Protestantism, díl II., kniha 15., str. 377) Jméno dostal po benediktinském opatovi z Ońi u Burgosu. Teprve později, až za studií v Paříži, je změnil na katolické jméno Ignác.

1.2 Dětství
Svět malého Ińiga (jak o tom sám později napsal ve svých pamětech) se skládal z vyprávě-ní o vojenských činech ”ve jménu provincie Guipuzcoa” mezi Španěly a muslimy, z vyprávění o pádu tisícileté vlády staré Byzantské říše a z uvedení renesance do Evropy, která pak hned následovala. A právě toto pronikání byzantské kultury do Evropy spojené s hrdinskými činy tehdejšího světa utvářelo prvotní světový názor budoucího tvůrce vojensko-mnišského řádu.
Pod dojmem těchto náboženských válek a událostí si malý Ińigo vytvářel svůj dětský ima-ginární svět plný válečných her a dobyvačných vítězství. Svou duši sytil opojením ze svého vyvyšování, neboť byl v těchto hrách neustále středem pozornosti u všech, které si ve svých myšlenkách představoval. Jeho egocentrismus byl neobyčejně silný. Ač nejmladší, chtěl být za každou cenu vždy a všude prvním.
Jako nejmladší syn šlechtické rodiny měl však ve skutečnosti pomýšlet jen na kariéru du-chovního. Na temeně hlavy mu dokonce již vyholili tonzuru, neboť byl z rozhodnutí rodu původně určen pro duchovní stav. Ale mladý Ińigo se chtěl stejně jako jeho bratři stát rytířem. To nakonec rozhodlo o jeho další výchově.

1.3 Dospívání
Přibližně ve čtrnácti letech byl svým otcem poslán k rodinnému příbuznému, nejvyššímu královskému komořímu donu Velázquezovi de Cuéllar do Arevala, aby tam získal vzdělání, naučil se hezky psát a důkladně se vyučil zacházení se zbraní. Měl se naučit rytířským mra-vům a vystupování.
Ctižádostivý Ińigo zde byl nejdříve jako páže a potom jako dvořan v pánské družině. Vedl tehdy život obvyklý pro šlechtické syny. Vynikal odvážností nejen ve hře, ale i v navazování milostných dobrodružství stejně tak jako ve rvačkách. Vzdělával se hlavně četbou rytířských románů z bohaté knihovny svého opatrovníka dona Velázqueze. Ignácův životopisec Ribade-neria popisuje mladého Ińiga v jeho tehdejších letech takto: ”Veselý, elegantní společník, milovník módy a všech světských požitků.” Žil hudbou, tancem, zápasy a milostnými pletkami. Některé historické zdroje dokonce uvádějí, že byl milencem sestry císaře Karla V., infantky Catalin.
Opatrovník Ińiga, don Juan Velázquez náhle v Madridu zemřel. To pro mladého Loyolu znamenalo konec bezstarostného života a konec silné prominentní ochrany od následků za jeho časté skandály. V té době byl pážetem castillského pokladníka, ”měl za úkol sloužit nové španělské královně, Germaine de Foix - dolévat víno, osvěcovat ji cestu svícemi a nosit její vlečku. V Inigově mysli sloužit znamenalo milovat a milovat znamenalo sloužit. Jeho první láskou proto byla Germaine de Foix.” (Malachi Martin: The Jesuits, str.147) Na základě toho ovšem ztratil přízeň svého nového pána úplně. Ze služby byl propuštěn a ze dvora vy-hnán. Ale Velázquezova vdova mu stačila dát sebou ještě 500 escudů a věnovala mu dva ko-ně.
Ve svém dosavadním způsobu života chtěl ovšem Ińigo pokračovat. Odebral se proto do Pamplony, kde vstoupil do družiny svého vzdáleného příbuzného, dona Antonia Manrique de Lara, hraběte z Navarry, navarského místokrále. U něj za svoji odvahu získal brzy hodnost dvorního důstojníka Ferdinanda Katolického a Viceroye z Navarry, u jehož dvora žil.
Mladý šlechtic Loyola zde ve svých radovánkách pokračoval. Jeho činy však nabíraly stále surovějšího charakteru. Byl bezcitným, tvrdým a bezohledným vojákem, pro něhož se krutost a surovost stávaly mnohdy základním motivem k výstřednostem. Nenáviděl prohry, vyhledá-val spory a často je i uměle pro své potěšení vyvolával, aby pak v nich druhou stranu totálně zničil nebo aspoň znemožnil. A pokud se dostal do problému se soudem, uměl se mladý Loyola z toho vždycky nějak dostat.
Historik jezuitského řádu G. Böhmer líčí z tohoto období Loyolova života tento příběh: ”V březnu roku 1515 se biskupský soudce ve městě Pamploně v provincii Navarra dostal do ost-rého sporu se zástupcem korregidora provincie Guipúzcoa. Šlo o mladého rytíře, který od posledních únorových dnů čekal ve vězení biskupského paláce na soud. Mladý provinilec se za veselých karnevalových nocí v provincii Guipúzcoa dopustil s jedním klerikem řady »těžkých a hnusných provinění«, avšak unikl z rukou korregidorových, utekl do Navarry a teď prohla-šuje, že je rovněž klerik, a proto nepatří před královský soud, ale má se ze svých provinění zpovídat před shovívavějším soudem církevním. Naneštěstí pro něho mohl korregidor dokázat, že obviněný nežil ani zdaleka ctnostným životem duchovní osoby. ... Proto koregidor rozhodně požadoval, aby církevní soud uprchlíka vydal a biskupskému soudci nezbylo, než jeho poža-davku vyhovět.” (G. Böhmer: Iezuity, 1913, str.103-104)
V životopise je dále zaznamenáno, že vězeň byl podle všeho nakonec přece jen předán světskému tribunálu. Ten jej přísně potrestal bez ohledu na to, že byl rytířem. Tehdejší soudní akta neomylně dokazují, že se mladý rytíř jmenoval Loyola, že tento don Ińigo nebyl v oné době nikterak ”svatý” a že se o to ani také v žádném případě nepokoušel. Jako šlechtický po-tomek se nijak nelišil od jiných jemu podobných synků, hledajících dobrodružství. Podílel se na různých skandálech a bil se v soubojích.
Podobně jako svatý Augustin, svatý František z Assisi a mnoho dalších svatých, vypadal Ińigo úplně jinak než člověk předurčený k tomu, aby osvítil své současníky. Jeho bouřlivé mládí bylo naplněno chybami, a dokonce i ”hnusnými zločiny”. Policejní záznam říká, že byl ”záludný, surový, mstivý”. Všichni jeho životopisci přiznávají, že se nevyrovnal žádnému ze svých společníků v pudové násilnosti, což byla tehdy běžná věc. ”Byl to vzpurný a ješitný vo-ják,” řekl jeden z jeho důvěrných přátel. ”Vedl výtržnický život, pokud jde o ženy, hazardní hry a duely, a to až do svých 26 let.” dodává jeho tajemník Polanco.
To vše nám vypráví jeden z jeho duchovních synů, jezuita R.P. Rouquette, který se snaží nějak vysvětlit a omluvit tento bouřlivý temperament, který se nakonec podle katolických ži-votopisců obrátil ”k největší slávě Boží.” (R.P.Robert Rouquette: Saint Ignace de Loyola, Ed. Albin Michel, Paříž, 1944) Stejně jako u mnoha dalších hrdinů římskokatolické církve, násilnická, fyzická povýšenost musela jeho osobnost nutně poznamenat.

1.4 Rok 1521 - nečekaný zvrat v Ignácově životě
Jak čas ubíhal, byl rytíř Loyola stále více a více rozmrzelejší. Uvědomoval si, že důstojnic-ká hodnost je stále ještě málo na to, aby byl svými vrstevníky obdivován a vyvyšován jako nejodvážnější rytíř všech dob. Toužil dobýt takové slávy jako hrdinové v knihách o rytířích, kterými se v dřívější době zabýval a do jejichž role se neustále v myšlenkách vžíval. Pomalu ho běžné zápletky a dennodenní šarvátky na nádherném a luxusním dvoře Ferdinanda Kato-lického přestaly bavit. Mladý rytíř se začal nudit.
Do tohoto jeho duševního stavu náhle přišla vlna nových a neobyčejně silných nábožen-ských a územních sporů, které již přesahovaly rámec provincie a staly se celostátním problé-mem Španělska.
”V této době se Španělsko snažilo zbavit muslimů, kteří zde byli chápáni jako urážka kato-lické víře. Již od přirozenosti horlivá duše Ignáce byla rozohněna náboženskými vášněmi roz-poutanými v okolí. Protože byl sytý světského života, nudily ho dvorské radovánky, povrchnost i flirtování a rytířská dobrodružství. Toužil se proslavit na válečném poli. Brzy k tomu dostal příležitost ve válce, která vzplála z náboženské horlivosti a rytířských sklonů Španělů. Usilo-val o co možná nejvyšší postavení a slávu v armádě.” (J.A.Wylie: The History of Protestan-tism, díl II., kniha 15., str. 377)
Zdálo se, že roku 1521 k tomu přišla právě ta nejvhodnější chvíle. Francouzská vojska ob-lehla město Pampelunu (jiné prameny uvádějí Pampelonu nebo také Pamplonu). Místo oblé-hání bylo vybráno proto, že město své opevnění nemělo ještě dokončeno a jeho posádka a dělostřelectvo byly slabé. Existovala tedy naděje, že se město i tvrz velmi brzy vzdají.
Jako šlechtický velitel setniny ve službách Viceroye z Navarry a krále španělského Carlose I. (jenž se jako císař římskoněmecké říše nazýval Karel V.), se Loyola vydal bránit Pampelunu proti Francouzům pod velením hraběte de Foixe. A právě při tomto obléhání byl v pondělí 20. května zraněn. Utrpěl těžkou ránu, která rozhodla o jeho budoucím životě.
”V roce 1521, 20. května byl na válečném poli raněn a jeho horlivost a rytířskost se musela uchýlit k jiným věcem. V té době pronesl Luther své proslulé »NE!« před císařem a jeho kní-žaty. Ignác z Loyoly jako neohrožený voják Španělska se v této době stává ještě neohroženěj-ším vojákem Říma a začíná svou novou životní dráhu. 20. května byl v městě Pampeluna, kte-ré obléhali Francouzi. Ostatní velitelé už došli k závěru, že nejlepší bude se vzdát, to ovšem Ińigo označil za zbabělost a vytasil meč. Ve svém zoufalém zápase s Francouzi je zasažen mušketou do obou nohou a bezvládně zůstává ležet na bitevním poli. Statečnost padlého vá-lečníka si získala uznání i u nepřítele. Francouzi ho zvedli ze země, těžce krvácejícího ho pře-vezli do nemocnice v Pampeluně a pečlivě ho ošetřovali, dokud nebyl schopen přepravy na nosítkách na hrad svého otce.” (J.A.Wylie: The History of Protestantism, díl II., kniha 15., str. 378)
Potom ho Francouzi odvezli na hrad v Loyole, kde žil jeho starší bratr, Martin García a švagrová Magdalena de Araoz. Na hradě vládl bratr místo zemřelého otce. A zde také začíná dlouhá trýznivá chirurgie bez umrtvení.
Zraněny měl obě nohy, přestože ho dělová koule zasáhla jen do pravé. Rána se hojila velmi těžce. Bratr García rychle povolal lékaře a chirurgy z celého okolí. Ti zjistili, že první lékařský zákrok u Francouzů se nepodařil, neboť kosti byly křivě srostlé. Bylo proto potřeba nohu zno-vu zlomit a kosti bez umrtvení narovnat.
Ale Loyola musel tuto těžkou operaci podstoupit ještě několikrát, protože se stále a stále nedařila. Celkem mu byla noha zlomena třikrát, a přesto se ji nepodařilo narovnat. Ignác na-konec kulhal. ”Třikrát upadl do agonie, když mu opakovaně otevírali rány. Při těchto opera-cích nevydal ani sebemenší sten, bránil se bolest projevit i povzdechem. Ale během týdnů a měsíců, kdy se jeho rány jenom pozvolna hojily, prožíval jeho nepokojný, neklidný duch ještě větší bolest a trýzeň, a to duševní trýzeň z nečinnosti.” (J.A.Wylie: The History of Protestan-tism, díl II., kniha 15., str. 379)

1.5 Ignácova trýzeň a změna
Je tedy pochopitelné, že takováto trýznivá zkušenost, při které ztratil veliké množství krve a byl téměř na pokraji smrti a při které navíc trpělo jeho duševno, mu způsobila nervový ko-laps. Ten častokrát vyústil v nekontrolovatelný nával hysterického pláče spojený se zoufal-stvím, vztekem, bolestnými pocity a sebelítostí. Ovšem podle jeho životopisců ho zaplavoval ”v hojnosti dar slz”, v čemž jeho oddaní životopisci vidí přízeň shůry. Byl to však jen důsle-dek jeho nervového vypětí při bolestech, celkového úplného oslabení těla i duše a důsledek přecitlivělosti, která se u něj od této události projevovala stále víc a více.
Kosti na noze sice nakonec srostly, ale přitom se posunuly, takže pravá noha zůstala kratší než levá. Navíc ze zbytku rozdrcené kosti pod kolenem vyčníval výrůstek a to znamenalo, že mladý kavalír bude až do smrti kulhat a na znetvořenou nohu, že nebude moci nazout tehdy módní těsné vysoké boty. Rozhodl se tedy nechat si vyčnívající kost upilovat a nohu upnout do železného napínacího aparátu, aby se prodloužila. Další dlouhé týdny musel Ińigo bez hnu-tí v klidu ležet. Aby se přitom zabavil, požádal o nějaký rytířský román na čtení.
”K ukrácení času mu ošetřovatelé přinesli rytířské a válečné příběhy. Když je přečetl, do-stal další knihy, ale poněkud jiného charakteru. Ke knížeti připoutanému na lůžko tentokrát přinesli legendy svatých. Když četl, ožívaly před ním tragédie prvních křesťanských mučední-ků. Po nich nastupovali mniši a poustevníci z Thébských pouští v Egyptě a Sinajských hor. S rozohněnou představivostí pročítal příběhy o tom, jak zdolávali hlad a zimu, o tom, jak poko-řovali sami sebe, o jejich soubojích se zlými duchy, o slavných viděních, která jim byla ukázá-na a velkolepých odměnách, kterých se jim dostalo již na zemi trvalým uctíváním jejich skutků a zásluh a v nebi pak velikou blažeností a majestátem. S těmito hrdiny se Ińigo srovnával a zjišťoval, že jeho věhlas z bitevních polí je vedle jejich věhlasu pouze mlhavou prázdnotou. Nikdy neztratil své nadšení a ctižádostivost, ale nyní tyto vlastnosti obrátil zcela jiným smě-rem. Od této chvíle se změnil běh jeho života. Použijeme-li slov jeho životopisce Vieyra, pak: »...odložil ze sebe knížete s planoucím mečem a místo něho povstal svatý s planoucí pochod-ní.« Byla to náhlá a prudká změna a měla od této chvíle obrovské následky. Nejen pro samot-ného Ignáce a jeho generaci, ale pro miliony lidí všech ras ve všech zemích světa a ve všech dobách. Ten, který na své posteli odložil energického císařského vojáka, povstal jako ještě zanícenější voják papežův.” (J.A.Wylie: The History of Protestantism, díl II., kniha 15., str. 379-380)
Znovu a znovu se Ignác v bolestech zaobíral knihami Život Krista, čtyřsvazkovým dílem, které sepsal kartuziánský mnich Ludolf Saský († 1377), a Život svatých, legendou, aureou od Jakoba de Vorágine († 1298). V obou případech se jedná o katolické spisovatele. Zvláště se zabýval životem sv. Františka a sv. Dominika. Ignác neměl prakticky žádné vzdělání, proto tyto knihy neznal. Ale nyní, když v něm stále ještě dozníval strašlivý šok, mělo na něj Kristo-vo utrpení a zvláště pak mučednictví svatých nesmazatelný vliv. Smířil se s tím, že v králo-vých službách už jako důstojník a zmrzačený šlechtic těžko vynikne. Proto se rozhodl získat si slávu a nesmrtelné jméno coby bojovník církve. Dokonce ho to začalo lákat ještě víc než jen pozemská uznání.
Vlastní představy zmrzačeného válečníka ho zaujaly natolik, že se vydal na cestu papež-ství. Chvílemi soustředěně četl, chvílemi se jeho myšlenky volně toulaly, jak živě vzpomínal na minulá hrdinská i milostná dobrodružství. Snil o další kariéře pod novým praporem.
”Slabost, způsobená ztrátou krve, chorobnost vzniklá dlouhou izolací, podrážděnost z náh-lého i dlouhotrvajícího utrpení a psychické vysílení se spojily se značně vznětlivým tempera-mentem a horečnatou myslí, která se živila jenom zázraky a viděními, až nakonec jeho nadšení přerostlo ve fanatismus, ... Ačkoliv byla v té době silně poznamenána rovnováha jeho intelek-tu, zůstala mu jeho vychytralost, tvrdošíjnost a odvaha. Tyto vlastnosti měly nyní, když odho-dil pouta chladného logicky uvažujícího rozumu a svou svobodnou vůli, mnohem větší pole působnosti než kdy předtím.” (J.A.Wylie: The History of Protestantism, díl II., kniha 15., str. 380)
”Odložil knihy stranou a oddal se stálému snění. Viděl své sny zřetelně a jasně i za dne. Bylo to pokračování dětské imaginární hry, která přerostla do dospělosti ... Jestliže dovolíme, aby se nám tato hra dostala do duše, nastane jejím následkem neuróza a odložení vlastní vůle. To, co je skutečné, se dostává na druhé místo ....” (R.P. Jesuit Robert Rouquette: Saint Igna-ce de Loyola, str. 9)

1.6 Ignácovo rozhodnutí
Na první pohled by se mohlo zdát, že zakladateli tak nesmírně aktivního řádu není možné přiřknout takovou diagnózu. Podobně ani ostatním ”velkým mystikům” a tvůrcům nábožen-ských společností, protože ti všichni vynikají velikými organizačními schopnostmi. Zjišťuje-me však, že všichni jmenovaní nejsou schopni odolat své přebujelé fantazii a nemožné se v jejich případě stává možným.
Pod vlivem literatury, kterou četl, uvěřil Loyola ve své nadpřirozené poslání. Jako ctižá-dostivý člověk se rozhodl udělat kariéru v Kristových službách. Předsevzal si, že jakmile se uzdraví, opustí rodný hrad a vydá se na pouť do Jeruzaléma. Pak vstoupí do kláštera a po pří-kladu svatých tam bude žít v největším odříkání, aby se stal dokonale svatým a prvním a nej-přednějším v tomto způsobu života. Chtěl být vzorem pro ostatní.
Je až s podivem, jak je tento zájem o Jeruzalém předáván z mistra na svého učedníka v každé jezuitské generaci. Spolu s nesmazatelným obrazem Ignáce z Loyoly je do duše každé-ho jezuity vkládáno původní předsevzetí zakladatele řádu. Neviditelná síla neustále žene kaž-dého tovaryše ”misijně” působit směrem na východ do Jeruzaléma a dál. Je to však touha ro-zumu? Ne, je to nedefinovatelná touha jezuitského ducha. Ten je živen (jak si ukážeme dál) mysticismem. Právě oním chlebem okultního východu. Jakmile dojde ke ”zrození” jezuity, jeho duch se chce ”vrátit” přímo tam, odkud dostává svůj pokrm.
Co o této věci uvádí další spisovatel? ”Chci poukázat na to, jak skončí provozování mysti-cismu u lidí, kteří mají geniální inteligenci: Slabá mysl, která se oddává mysticismu, je na nebezpečné půdě, ale inteligentní mystik představuje mnohem větší nebezpečí, protože jeho rozum pracuje do větší šířky a hloubky... Když mýtus odvádí aktivního, inteligentního člověka z reality, stává se fanatismem, infekcí vůle, která trpí buďto zbytněním nebo pokřivením.” (Dr. Legrain: Le Mysticisme et la folie, Ed. de l´Idee Libre, Herblay 1931, str. 14-16)
Ignác z Loyoly byl prvotřídním příkladem takovéhoto ”aktivního mysticismu” a ”pokřivené vůle”. Přesto však proměna tohoto gentlemana - bojovníka na ”generála” nejbojovnějšího řádu v celé římskokatolické církvi byla velmi pomalá. Dříve než dospěl ke svému ”pravému” povo-lání, mnohokrát jeho krok znejistěl.

1.7 Rok 1522 - Ignácovo zasvěcení Marii
Naším úmyslem není sledovat Ignáce Loyolu ve všech těchto různých obdobích. Připo-meňme si proto jen hlavní události:
Koncem února roku 1522 opustil hrad svých předků s pevným rozhodnutím stát se svatým. Je rozhodnut svou svatostí převyšovat všechny ty, o jejichž povznášejících hrdinstvích četl v onom objemném gotickém svazku. Ve svém záměru stát se nejslavnějším vyvoleným byl utvrzen i na základě vidění, kdy se mu jedné noci zjevila samotná Madona držící v náruči dítě Ježíše.
Loyola směřoval do Barcelony a cestou odbočil do mariánské svatyně na hoře Montserrat, aby tam vykonal generální zpověď. Před oltářem Marie složil svou zbraň. Svůj šlechtický oděv daroval náhodnému žebrákovi a sám se oblékl do šatů z pytloviny. Nato Panně Marii zaslíbil svůj život jako její věrný rytíř. Celou noc pak setrval v kostele před jejím obrazem s rukama široce rozpřaženýma, drže tak čestnou stráž.
Následujícího jitra se na další cestu vydal pěšky, protože svého koně věnoval klášteru. Ne-šel však přímo do Barcelony, protože tou dobou se stejnou cestou ubíral průvod nově zvole-ného papeže Hadriána VI. a Loyola nechtěl, aby ho někdo z bývalých známých poznal. Cestou proto odbočil do malého městečka Manresy, kde se chtěl zdržet pouze několik dní, neboť po důkladné a zevrubné zpovědi v montserratském klášteře, mariánské svatyni, si naplánoval odejít do Jeruzaléma. V Barceloně se však šířil mor, byla zastavena veškerá námořní doprava. Proto musel po dobu 11 měsíců zůstat v Manresse.

1.8 Ignácovo sebetýrání
Uchýlil se tedy do dominikánského kláštera. Tam trávil čas v modlitbách, lamentacích, dlouhých půstech, bičování se a v provozování všech možných forem sebetýrání. Nikdy nevy-nechal účast na zpovědích, i když jeho vyznání v Montserratu trvalo celé tři dny. Taková ob-sáhlá zpověď by stačila i svědomitějšímu hříšníkovi. To všechno jasně odhaluje, v jakém du-ševním a nervovém rozpoložení byl tento muž.
Nedaleko si pak našel opuštěnou jeskyni, kde se v osamění věnoval dlouhému rozjímání, ”takže u vytržení mysli spatřil mnohá tajemství nejsvětější Trojice, stvoření světa a vtělení se Syna Božího. Není divu, že neustálým rozjímáním a trýzněním těla byla jeho ohnivá a přepjatá obrazotvornost rozdrážděna ještě více, až konečně dostoupila do onoho stupně zimniční rozčilenosti, kdy chorý mozek již nepoznává pravou skutečnost věcí kolem sebe, ale potápí se jen v přeludech a v přízracích. A tak i Ignác Loyola míval ustavičná zjevení a vidění - tu viděl ote-vřené nebe, tu zas peklo, tu ho najednou obklopovali čerti, kteří jej trýznili a sváděli ho v po-kušení. Ale nejčastěji ho navštěvovala Panna Maria s Ježíškem, rozmlouvajíc s ním a těšíc ho. Že měl Ignác všechny tyto příznaky za skutečná zjevení, není nic divného, když si uvědomíme, jak byl jeho duch horečnatě rozechvěn a jeho tělo silně zesláblé a nemocné. V této době Ignác sepsal svá Duchovní cvičení (Exercitia spiritualia) do spisu Exercitatorium spirituale, který vydal opat benediktinského kláštera v Manresse, don Garcia Cisaro ...” (T.V.Bílek: Dějiny řádu Tovaryšstva Ježíšova, Praha, 1896, str.11-12)
Tato Duchovní cvičení jsou plodem jeho vlastních vidění a slyšení a dalších duchovních prožitků plných asketismu, modliteb, týrání, pokání a bojů se svými hříchy.
Nakonec se této posedlosti hříchem zbavil tím, že ji označil výhradně za satanův trik, a plně se oddal nejrůznějším a častým viděním, která jeho horečnou mysl strašila stále intenziv-něji. Historik J.A.Wylie k této etapě Ignácova života od roku 1522 píše následující:
”Před svým odchodem z komnaty, kde Ignác prožíval své bolesti, se srdcem vojáka, které-mu však bylo vyrváno a místo něho bylo dosazeno srdce mnicha, přísahal, že bude otrokem bez svého rozumu, obhájcem a rytířem Marie. Ona byla paní jeho duše a po vzoru oddaných rytířů jí okamžitě opravil hrobku v Montserrat. Rozpažil ruce před jejím obrazem a takto ji sledoval celou noc. Na důkaz své věrnosti se rozhodl, že nebude jíst a oblékat si nic jiného, než to, co jedl a oblékal si podle jeho představ Kristus. Odložil tedy svůj meč, štít a rytířský šat a oblékl si černé šaty žebravého mnicha. Duller říká: »Zabalen do špinavých cárů, s že-lezným řetězem a provazem kolem pasu zařezávajícím se do jeho nahého těla, byl cele pokryt špínou. Nečesal si vlasy a nestříhal si nehty«, chodil odpočívat na tmavou horu v sousedství Manressy, kde byla pochmurná jeskyně, ve které si načas zřídil svůj příbytek. Tam se oddal všemu sebetrýznění a umrtvování své svobodné vůle po vzoru poustevníků, o jejichž svatost usiloval. Zápasil se zlým duchem, hovořil s hlasy, které slyšel jenom on sám, a postil se tak dlouho, až ve své slabosti nakonec upadal do mdlob.
Jednoho dne ho lidé našli před vchodem do jeskyně ležet napůl mrtvého. Sympatizující přá-telé odnesli Ignáce do města Manressa. Tam Ignác pokračoval ve svém trýznění a umrtvování stejným způsobem jako o samotě. Byl čím dál tím slabší a jeho narušení těla i mysli již silně pokročilo, ale za odměnu dostával mnohem častější vidění, kterými nyní začal být oblažován. V Manresse bydlel v cele dominikánského kláštera a protože si tehdy plánoval pouť do Je-ruzaléma, začal se na svatou cestu připravovat celou sérií těch nejpřísnějších trestů. Ranke říká: »Bičoval se třikrát denně, o půlnoci vstával a denně strávil sedm hodin na kolenou.« ... V Montserratu sice strávil tři dny vyznáváním hříchů celého svého uplynulého života, ale při bližším zkoumání svého života však zjistil, že spoustu hříchů vynechal, a proto v Manresse ve zpovědi pokračoval a ještě ji rozšířil. Pokud došel pokoje, bylo to jenom na chviličku. Pocit hříchu se mu stále vracel, a to s takovou prudkostí a ostrostí, že se jich nemohl zbavit, až mu přicházely na mysl myšlenky na sebevraždu. Šel k oknu své cely a chystal se z něho skočit, když vtom ho náhle napadlo, že takový čin by byl jistě urážkou Všemocnému, a proto zvolal: »Pane nebudu dělat nic, co by tě mohlo urazit.«
Jednou se probudil jakoby ze sna. »Nyní vím«, řekl si sám v sobě, »že všechny tyto útrapy vznikají obviňováním od satana. Zmítám se mezi našeptáváním dobrého ducha, který mně chce dát pokoj, a mezi temnými návrhy zlého ducha, který se mě snaží vystrašit. Musím tento boj vyhrát. Zapomenu na svůj minulý život. Nebudu již znovu otevírat tyto rány«. K podobné-mu závěru došel dřív i Luther, ale své oči na rozdíl od Ignáce pozvedl k Tomu, kdo nese jeho hříchy ke kříži, ke svému Spasiteli Ježíši Kristu a podobně jako námořník, který zakotví loď na zmítajících se vlnách o pevnou skálu, dosáhl Luther pokoje, protože svou duši v modlitbách zakotvil na základě Písma u svého osobního Všemohoucího Spasitele. Ale o Loyolovi Ranke píše: »Nejednalo se ani tak o nastolení pokoje v jeho duši jako spíše o jeho rozhodnutí. Byl to závěr, ke kterému došel svou zotročenou vůlí, ale nebylo to svobodné přesvědčení, ke kterému by byla nevyhnutelně potřeba svobodná vůle. Nepotřeboval na pomoc Písmo, vše bylo založe-no na otrockém přesvědčení, které získal z okamžitého spojení mezi sebou a světem duchů. To by Luthera nikdy neuspokojilo. Luther nepřijímal žádné duchovní puzení, žádná vidění a žád-ná pocitová vzrušení. Podle Lutherova názoru to bylo vše velmi nebezpečné. Luther měl jedi-ně prosté, psané, nezpochybnitelné Boží Slovo, o které se vždy plně opíral«.” (J.A.Wylie: The History of Protestantism, díl II., kniha 15., str. 380-381

1.9 Ignácův okultismus
Od hodiny, kdy se Ignác rozhodl již více nemyslet na své hříchy, se jeho duchovní obzor, jak tomu sám věřil, začal rozjasňovat. Ustoupily všechny pochmurné hrůzy, vyschly jeho hoř-ké slzy a klášterními síněmi se přestaly ozývat jeho těžké vzdechy. Byl vzat, jak se domníval, do užšího spojení s Bohem. Věřil, že mu byla otevřena nebesa, aby mohl jasněji nahlédnout do Božích tajemství ... Ignác ke svému prožitku však nepotřeboval na rozdíl od Luthera žádnou z knih Písma svatého, ale věřil, že byl obdařen nade všechny lidi tím, že dostával zjevení určená výhradně jemu samotnému. Pominula hodina jeho skutečné záchrany a uprostřed nebeských skutečností a radostí mu byla zavřena vrata milosti a od této chvíle se po celý svůj život, již navždy, musel zmítat ve svých fantaziích a snech.
Jednoho dne mu bylo oznámeno, že uvidí osobně Spasitele. Na slíbené zjevení nemusel dlouho čekat. Při mši mu byly otevřeny oči a on uviděl v hostii vtěleného Boha. Jaký další důkaz by ještě potřeboval pro transsubstanciaci, když viděl celý postup, jak mu byl ukázán? Zanedlouho potom mu byla stejně zřetelně zjevena Panna. Takových návštěv měl Loyola téměř třicet. Jednoho dne, když seděl na chrámových schodech kostela svatého Dominika v Manresse a zpíval chvalozpěv Marii, upadl náhle do snu a obdržel symbol nepopsatelného tajemství trojice v obraze »tří kláves na jakémsi hudebním nástroji«. Vzlykal radostí, odešel do kostela a začal sepisovat první zázrak. Při jiné příležitosti, když se procházel podél břehu řeky Llobregat, která zavlažuje Manressu, posadil se a upřel své oči na proud. Začala se mu zjevovat mnohá božská tajemství, kterým podle jeho životopisce Maffeie »mohou jiní lidé jen sotva porozumět, a to i po mnohém čtení, bdění a studování.« Tak komplikovaná a složitá byla tato satanská vidění. ... To vše bylo produktem zatemněné, a přesto pyšné a ctižádostivé před-stavivosti a zvrácené vůle. Tomu odpovídá i ovoce, které potom přinesla následující tři století. V nich se na základě těchto satanských Loyolových prožitků zrodila temná armáda jezuitů.” (J.A.Wylie: The History of Protestantism, díl II., kniha 15., str. 381)
”Právě díky vidění,” říká H. Boehmer, ”začal znovu jíst maso. Celá řada vidění mu zjevila tajemství katolických dogmat a pomohla mu opravdově je prožívat. Tímto způsobem meditoval o trojici ve tvaru hudebního nástroje se třemi strunami. Tajemství stvoření světa přicházelo skrze »něco« neurčitého a světlého, co vycházelo ze slunečního paprsku. Zázračné sestoupení Krista do eucharistie viděl jako záblesky světla prostupující svěcenou vodou v okamžiku, kdy ji kněz při modlitbě vyzdvihuje vzhůru. Lidskou postavu Krista a svaté Panny viděl v podobě oslnivě bílého těla. A konečně i satana jako hada a blikotající útvar podobný zástupu jiskři-vých a tajuplných očí.” (H. Boehmer: Les Jesuites, Armand Coli, Paříž 1910, str. 12-13)
Není to počátek dobře známého jezuitského modlářství? Všimněme si hned několika sku-tečností. Ignác se cele oddává snění v době, kdy on sám je zcela psychicky zdeptán, jeho mysl je na pokraji zhroucení a jeho tělo je následkem silného vykrvácení na bojišti naprosto vyčer-páno. Ignácova představivost byla vlečena morbidním životem ”svatých”, jejich sebetýráním a umrtvováním jejich vlastní, přirozené svobodné vůle. Proto nastupují horečnaté, blouznivé stavy, ve kterých nemá sílu se bránit proti žádným duchovním silám. Stává se pouhou hříčkou v moci těchto sil. Dvakrát přitom přijde málem o život, jeho tělo je zničeno, jeho mysl úplně zotročena, jeho svobodná vůle zlikvidována, jeho nervy předrážděné, živoří ve špíně, hnusu, v zimě, jeho zevnějšek je zanedbaný.
Přesto Ignác plně věří, že tím slouží Bohu. To všechno je ochoten podstoupit, jen aby udr-žel spojení s duchy. Není tu jasný důkaz bílé magie, jedné z forem spiritismu, kdy svedený člověk v domnění, že slouží Bohu, slouží ve skutečnosti ďáblu a jeho duchům? Nechť si čte-nář také povšimne, že se jedná o egyptskou poušť, kde prožívají ”svatí” mniši své zkušenosti, tedy o okultní území, které je plné uctívání různých bohů od zvířat, přes přírodní živly až po slunce a vesmír.
Lze proto více než očekávat, že praktiky, které prováděli mniši v Egyptě, povedou k tako-vým duchovním prožitkům, které budou mít vždy okultně mystický charakter, byť i třeba v křesťanském plášti. Vždyť co jiného je vidění o vtělení boha při transubstanciaci než okultní mysticismus a egyptský článek víry o vtělení boha slunce do slunce, o vtělení boha řek do Nilu, o vtělení boha žab do posvátné žáby apod. A je to stejné jako i v indickém okultním učení o vtělování bohů do zvířat a nebo do lidí, či do stromů, nebo do hor a nebo o převtělo-vání duše. Všechna tato ďábelská okultní dogmata mají stejného ducha. A tito ďábelští du-chové se také plně starali o duchovní prožitky Ignáce z Loyoly a předkládali mu svá vidění, aby byl schopen uvěřit okultním článkům víry římskokatolické církve a po celý svůj život je se vší zuřivostí hlásat a obhajovat.
Profesor bonnské univerzity Dr. H. Boehmer dodává, že hluboký význam dogmat byl Loy-olovi zjeven jako ”zvláštní přízeň shůry”, a to prostřednictvím jakéhosi transcendentálního tušení. ”Mnoho z tajemství víry a vědy mu bylo najednou jasné a později tvrdil, že v těchto krátkých okamžicích se naučil více než za celá svá studia. Avšak nikdy nedovedl vysvětlit, co bylo těmito zjeveními, která mu byla v okamžiku úplně jasná. Zanechal pouze mlhavou před-stavu, pocit něčeho zázračného, jako by se v tom okamžiku stal jiným člověkem s jinou inteli-gencí.” (H. Boehmer: Les Jesuites, str. 12-13)
Takový tajemný neboli okultní mysticismus je důsledek nervové poruchy a odpovídá to prožitkům kuřáků opia nebo uživatelů hašiše - zvětšení a rozšíření vlastního já, představě vznášení se nad realitou, zářivou senzací, které připomínají pouze jakési omámení. A chce-li druhý, střízlivý člověk takovým tajemným zázrakům narkomana porozumět, pak musí použít stejných prostředků jako narkoman sám, tedy opiátů. Bez nich není nikdy schopen proniknout do tajemných představ fantazie a zdánlivě jim porozumět. A tak je tomu i v případě mystic-kých vidění Ignáce z Loyoly. Pokud se člověk nedostal pod stejného ďábelského ducha jako on sám, nemohl nikdy pochopit ani jedno z jeho okultních vidění.

1.10 Ignác, Luther a Erasmus
Proč však těmto okultním viděním nebyl vystaven mnich Luther, současník Ignáce? Proč neuvěřil Loyolovým okultním dogmatům, kterými podporoval pravdivost článků víry římsko-katolické církve? Protože Luther místo katolicky pojatého ”Života svatých”, života mnichů v egyptské poušti, studoval svaté Písmo a svou víru neopíral o vidění, ale o jasné výroky apošto-lů a proroků. Na základě Písma odhalil, z jakého ducha jsou tato Loyolova vidění a stále před nimi varoval.
A podobně i Erasmus Rotterdamský, další Loyolův současník, filozof, který také neustále preferoval Písma a neúnavně nabádal církevní sněmy, koncil i jednotlivé biskupy mnoha ze-mí, aby nebránili překladům Bible do mateřských řečí evropských národů, až mu to vyneslo krutou mučednickou smrt. Ve svém teologickém a filozofickém učení se odkazoval na Starý a Nový Zákon jako na jediný, autoritativní zdroj pravdy a správného chápání všech duchovních zkušeností. Nevěřil pocitovému vzrušení ani žádnému hnutí, které je provázelo.

1.11 Ignácova vidění a porovnání s Biblí
Blažená vidění a ”osvícení” byla mystikovi Loyolovi neustálým zdrojem zázraků po celý jeho život.
”Nikdy nepochyboval o reálnosti těchto zjevení. Honil satana s holí v ruce, jak by to mohl dělat se zaběhlým psem. S Duchem svatým mluvil stejně, jako by mluvil s nějakým jiným člo-věkem. Pro všechny své plány si žádal souhlas Boha, Trojice a Madony a když se před ním objevili, tryskaly mu z očí slzy radosti. Při těchto příležitostech zakoušel nebeskou blaženost. Nebesa před ním byla otevřená a viděl a vnímal Boha ve všech jeho třech postavách.” (H. Boehmer: Les Jesuites, str. 14)
Není to dokonalý příklad halucinací? Právě tohoto vnímatelného a viditelného Boha budou duchovní synové Loyoly neustále nabízet světu - ne pouze z politických důvodů, tím, že spo-léhají na hluboce zakořeněný sklon k modlářství v srdci každého člověka, kterému chtějí zali-chotit - ale také z přesvědčení, protože si jsou svým učením naprosto jistí. V Tovaryšstvu Ježíšovu od samého začátku převažoval středověký mysticismus a bude převažovat neustále, ať má podobu jakoukoliv.
Kdyby Ińigo z Loyoly četl v Písmě a své duchovní zkušenosti by Písmem prověřoval, mu-sel by dojít k jasným výrokům o tom, že ”Boha nelze spatřit a žádný z lidí jej nemůže nikdy vidět, neboť on přebývá ve světle nepřistupitelném” (1.epištola Pavla k Timoteovi 6. kap., 16.verš) a ”sám je ohněm spalujícím” (Epištola Pavla k Židům 12.kap., 29.verš), je ”oheň sží-rající” (5.kniha Mojžíšova, 4.kap., 24.verš a 9.kap., 3.verš), a kdyby kdokoliv z lidí Boha spatřil, okamžitě by zahynul (2.kniha Mojžíšova 33.kap., 20. verš). Právě z těchto důvodů ”Boha nikdo nikdy neviděl” (Epištola Janova 1.kap., 18. verš), ”aniž viděti může”.

1.12 Ideál jezuitů
Společnost jezuitů je stále velikým animátorem. Předstírá, že má v úmyslu pozvednout intelektuální úroveň a vzdělanost celého světa. Záměrně tento svůj úmysl vystavuje na odiv, aby jej každý viděl. Jejich zakladní axiom zní: ”Všechny věci všem lidem.” Tím odůvodňují své počínání a používají k tomu umění, literaturu, vědu i filozofii. Jsou to však chytrácké pro-středky, pouhé sítě k chytání duší. Ve skutečnosti se jedná o pohodlné požitkářství.
Tento řád nezná žádnou oblast, kde by nemohl dál pracovat na oslabení lidstva, podněcovat ducha a vést vůli k tomu, aby se jim vzdala a navrátila se k dětinské a poklidné zbožnosti. A právě takto pod rouškou umění, literatury, vědy, hudby, filozofie a míru pak pracují na vytvo-ření ”Božího království” podle svého vlastního ideálu: veliké stádo pod berlou svatého otce. Zdá se to velmi podivné, že by mohli vzdělaní lidé mít tak anachronický ideál, a přesto je to nepopiratelný fakt. Potvrzuje to často opomíjenou skutečnost, že v životě ducha mají převahu pocity. Kromě toho stále platí to, co řekl již Kant, a sice, že každá filozofie není ničím jiným než vyjádřením temperamentu a charakteru daného filozofa.
Dáme-li stranou jednotlivé metody, zdá se, jak píše profesor katolické teologie v Mnicho-vě, J. Huber, že mezi jezuity panuje víceméně jednotný jezuitský ”temperament.” ”Směs zbož-nosti a diplomacie, asketismu a světské moudrosti, mysticismu a chladné kalkulace. Takový byl i charakter Ignáce z Loyoly, a je to i poznávací znamení jeho řádu.” (J. Huber: Les Jesui-tes, Sandoz et Fischbacher, Paříž, 1875, str. 127)
Ińigo z Loyoly je jeden z nejsilnějších představitelů mnicha - vojáka, jakého kdy katolický svět zplodil. Ze všech zakladatelů katolických řádů je to pravděpodobně ten jediný, jehož osobnost zanechala v mysli a chování jeho učedníků a následovníků ta nejsilnější znamení. Vliv této osobnosti je ve všech dobách tak veliký, že právě proto jsou si Loyolovi učedníci velmi podobní, a to natolik, že je lze poznat již na první pohled podle jejich zevnějšku. A nejen to, ale je také možné je rozpoznat i podle shodné gestikulace, shodného mluvení a shodného jednání, neboť si jsou dokonce podobní i fyzicky a duševně. Dodnes je to jakási jejich ”ochranná známka” a ”vysvědčení” za jejich čtrnáctileté učednictví a pak trvalé půso-bení v Loyolově řádu.
Folliet v katolických novinách: La Croix z 31.7. 1956 tuto skutečnost zpochybňuje, ale mnoho dokumentů dokazuje neměnnost člověka typu ”jezuity”. Nejvtipnější z těchto svědec-tví najdeme v Guimetově muzeu. Na zlatém pozadí plátna z 16. století zobrazil japonský umě-lec se vším humorem své japonské rasy vylodění Portugalců, a to hlavně synů z Loyoly, na japonských ostrovech. Vtipnost tohoto milovníka přírody a zářivých barev vyplývá právě ze způsobu, jakým vykreslil dlouhé, černé stíny jezuitů vyloďujících se právě na břeh s truchli-vými obličeji, na nichž ztuhla veškerá arogance jejich fanatického panovníka. Všichni si mo-hou povšimnout podobnosti mezi touto prací orientálního umělce z 16. století a například pra-cí Daumiera z roku 1830.
Každý jezuita si volí právě tento řád především na základě přirozených předpokladů. Sku-tečným ”synem” Loyoly se však stává až po přísných zkouškách a systematické výchově, kte-rá netrvá méně než 14 let.
Tímto způsobem již 400 let trvá paradox tohoto řádu: Je to řád, který se snaží být ”intelek-tuální”, přitom však v rámci římskokatolické církve i společnosti vždycky byl a je stále za-stáncem nejpřísnějších dogmatických a mystických opatření.