kapitola 2
Duchovní cvičení

2.1 Rok 1523 - Ignácovy kroky na Izrael

K dyž konečně nadešla chvíle, aby Ignác opustil Monresu, nedovedl odhadnout, jaký osud ho čeká, a měl proto opět úzkostné stavy plné obav z budoucnosti. V žádném případě však neprožíval úzkost a obavy o svou vlastní spásu, kterou si byl podle svého vlastního mínění více než jist.
V březnu (některé zdroje uvádějí, že už v únoru) 1523 se vydal do Svaté země ne jako poutník, ale jako misionář, i když si jídlo obstarával žebráním. Předsevzal si, že v Jeruzalémě bude místo jeho apoštolátu a že na katolickou víru obrátí celou Palestinu.
V Barceloně nasedl na loď a 20. března se vylodil v Gaetě. Odtud došel pěšky do Říma, kde strávil velikonoce a získal od papeže povolení k pouti do Jeruzaléma. Tam po mnoha dobrodružstvích dorazil 1. září (někteří píší, že 4. září), a to jen na chvíli, protože musel hned odjet nazpátek na příkaz františkánského arcibiskupa, který nerad viděl, že vratký mír mezi křesťany a Turky je ohrožen misionářovým nevhodným novověrectvím.
Františkáni totiž jako jediní směli tehdy pod vládou mohamedánů pečovat o posvátná místa a když jim Loyola odevzdal papežovy doporučující listy a sdělil jim svůj záměr, že chce ve Svaté zemi trvale zůstat a zřídit si zde svůj apoštolát, nařídil mu františkánský provinciál v Jeruzalémě, aby na základě papežských směrnic co nejdříve Izrael opustil a spolu s ostatními poutníky se zase vrátil domů. Tím byl rychle vyveden ze svých iluzí.
Misionář Loyola nechápal přístup františkánů a stále se na základě doporučujících listin dožadoval povolení natrvalo v Palestině zůstat. Na základě prvních zpráv o jeho kázání nové-ho učení byl navíc ještě podroben přísné teologické zkoušce, při které provinciál františkánů nalezl v Loyolovi takovou nevědomost v náboženských věcech, že mu už více nedovolil nejen v Palestině kázat, ale ani se volně pohybovat po městě a až do svého odjezdu byl přísně hlí-dán.
Historik J.A. Wylie o tom všem píše těmito slovy:
”K zázrakům, které byly Ignácovi ukázány ve zvláštním zjevení, patří vidění o dvou velkých táborech. Střed jednoho byl umístěn do Babylona a nad ním se vznášel temný prapor knížete temnosti. Nebeský Král vztyčil svou korouhev na hoře Sion a svým ústředím učinil Jeruzalém. Loyola byl vyvolen, jak se sám domníval, aby se stal jedním z hlavních kapitánů ve válce, je-jímiž symboly byly tyto dva tábory a jejíž výstroj předčila všechny předchozí války. Toužil postavit se do ohniska děje. Cesta k němu byla zdlouhavá. Musel překonávat široké oceány a pochmurné pouště, musel míjet nepřátelské kmeny. Měl však železnou vůli, bezmezné nadšení a co víc - božské povolání - neboť tak se mu to v jeho poblouznění jevilo. Bez haléře se proto v roce 1523 vydal na cestu do Barcelony a cestou žebral o chleba. Tam nastoupil na loď, která ho dopravila ke břehům Itálie. Potom cestoval pěšky a po dlouhých měsících a nespočetných útrapách bezpečně vstoupil do jeruzalémských bran. Ale přijetí, které ho čekalo ve »Svatém městě« nebylo takové, jaké si vysnil. Cáry jeho šatů a nečesané vlasy, které téměř zakrývaly jeho pohublý obličej, šly špatně dohromady se vznešeným záměrem, který ho do těchto míst přivedl. Loyola doufal, že on sám dokáže to, co se nepodařilo uskutečnit mocnou silou křižác-kých vojsk. Představený římskokatolické církve v Jeruzalémě v něm viděl spíše žebravého mnicha než bojovníka (J.A.Wylie: The History of Protestantism, díl II., kniha 15., str. 382)

2.2 Rok 1524 - návrat z Izraele rovnou do školy

Zklamaný misionář se vracel v lednu přes Benátky, Janov a Barcelonu. V každém městě se nějaký čas pozdržel a došel k poznání, že musí nutně absolvovat teologická studia, aby mohl provádět duchovní činnost.
V Barceloně začal proto ve svých 33 letech studovat latinu. Dva roky se zde spolu s osmi a devítiletými žáky učil latinské gramatice a po dvou letech pak začal studovat v Alcale na artis-tické fakultě logiku, fyziku a filozofii. Dialektiku studoval podle Dominga de Soto, fyziku podle Alberta Velikého a mistra sentencí Petra Lombarda. V Alcale také pokračoval mezi dobrovolnými posluchači se svou ”péčí o duše” a začal dávat Duchovní cvičení neboli Exerci-cie, které nadchly zvláště tři mladíky jménem Callisto de Sa (píše se o něm v Ignácově dopise ze dne 6. prosince 1524 Inés Pascualové), Juan de Arteaga a Lope de Cáceres. Stále se živil žebráním a věnoval se i ošetřování nemocných.
Už v Barceloně se věnoval Duchovním cvičením pro druhé, ale velký důraz kladl na výklad katechismu a na kázání. A to činil s takovou horlivostí, že přitom málem přišel o život. Jed-nak jeho chaotická a extatická kázání vzbudila odpor františkánů a dominikánů a pak také se odvážil zasahovat i do vztahů v ženském klášteře.
Tento klášter se nacházel za Barcelonou. Řeholní kázeň v něm byla uvolněna natolik, že sestry u sebe v klauzuře přijímaly mladé ctitele. Ignác to zjistil a začal s úspěchem klášter re-formovat. Po jeho domluvách a kázáních změnily sestry svůj dosavadní styl života a kázeň a své amanty přestaly přijímat. Rozhněvaní ctitelé, kterým tak Loyola překazil zábavu, mu pří-sahali pomstu. Najali dva maurské sluhy, kteří si na Loyolu a na jeho pomocníka počkali a oba tak zbili, že kanovník Antonio Pujala na místě zemřel a Ignác ještě dlouhý čas zápasil o svůj život.
V Alcale se proto více věnoval Duchovním cvičením a mnohá shromáždění pořádal už taj-ně, neboť jeho horlivost v Barceloně pochopitelně neušla pozornosti inkvizice, která začala Loyolu sledovat. Největší pozornost budila právě Duchovní cvičení, která Loyola dával kaž-dému, kdo o ně projevil zájem. Nakonec bylo mladých lidí tolik, že pro ně musel organizovat tajná shromáždění mimo město, aby unikli pozornosti inkvizice. Na těchto tajných shromáž-děních směly ženy jako výraz své přirozené zbožnosti zpívat jen pochmurné zpěvy. Z toho můžeme poznat, jak těžká byla aplikace Ignácových náboženských metod, které už tehdy měly ducha ponurosti.
Loyola o této době sám řekl, že ”bylo mnoho osob, které došly poznání duchovních věcí a zalíbení v nich, ale že vzbuzoval mnoho pobouření mezi lidmi zvláště pro veliký nával, který býval, kdekoliv vykládal katechismus.” (M. Kyralová: Ignác z Loyoly, Praha, 1992, str.21).

2.3 Rok 1527 - Loylova Duchovní cvičení ve Španělsku

Horlivá teologická propaganda a zvláště Duchovní cvičení - Exercicie - brzy vzbudila zvě-davost a posléze i podezření inkvizitorů také v Alcale. ”V dubnu 1527 vsadila inkvizice Igná-ce do vězení na základě obžaloby z kacířství. Vyšetřovaly se podivuhodné příhody mezi jeho stoupenci, podivná tvrzení obžalovaného o zázračné moci, ke které mu pomáhá jeho zdrženli-vost, a dále jeho abnormální teorie o rozdílu mezi smrtelnými a odpustitelnými hříchy. Tyto teorie byly neobyčejně přitažlivé pro jezuity následujících epoch, kteří se vyžívali v překruco-vání pravdy.” (H. Boehmer: Les Jesuites, str. 21-22, 25).
Začala řada výslechů a procesů, kterým byl pak Ignác podrobován od církevní vrchnosti neustále až do založení řádu. V pozdějším dopise portugalskému králi Janu III. z 25. března 1545 vypočítává Ignác celkem osm takových procesů před inkvizicí.
Nejdříve se z Toleda dostavili dva inkvizitoři a začali o Ignácovi, jeho Exerciciích a jeho druzích shromažďovat informace. Vyslýchali osoby, u kterých bydlel, a vyptávali se na jeho učení. Pak se vrátili, aniž s Ignácem vůbec mluvili, a dokončení procesu ponechali vikáři Jua-nu Rodríguezovi de Figueroa. Ten si podezřelé předvolal a nařídil jim, aby si pro příště obar-vili šaty na černo a jejich přívrženci na tmavohnědo. Dále jim nařídil nosit obuv a prozatím je propustil, neboť v Exerciciích nenašel nic, co by pobuřovalo katolické vyznání.
Přesto byl Ignác stále veden jako podezřelý ze šíření nového učení. Vzápětí na to vyplavala na povrch jedna událost, ve které měl Loyola údajně ovlivňovat ženu ve vyšším postavení, aby ho v náboženských věcech na slovo poslouchala. A to byla poslední kapka. Ignác byl uvězněn na 42 dnů, ale pak byl náhle uznán nevinným a propuštěn.
Při propouštění bylo jemu i jeho druhům pod hrozbou exkomunikace zakázáno pořádat shromáždění, veřejně kázat a poučovat z katechismu. Odjel tedy do Salamanky (Salamanque), aby tam brzy začal stejnou činnost. Podobná podezření mezi dominikánskými inkvizitory, jako tomu bylo už dříve, ho vedla za dva týdny po příjezdu znovu do žaláře. Po 22 dnech vě-zení v okovech byl propuštěn, aby znovu odevzdal dominikánským inkvizitorům a soudcům svá Duchovní cvičení k posouzení. Také jim musel předvést způsob a obsah svých kázání a musel podat kompletní vysvětlení ke svým Exerciciím.
I přes podezření z šíření nového učení však nakonec vyvázl bez inkvizičního trestu, pouze s podmínkou, že upustí od vymezování a určování, co je smrtelný hřích a co je hřích všední a nesmrtelný a že se nebude teologicky veřejně projevovat, dokud nedostuduje a neobdrží titul. To ovšem Ignácovi znemožňovalo kdykoliv poskytnout Duchovní cvičení a vedení při těchto Exerciciích. Rozsudek tedy odmítl přijmout s tím, že bude toto nařízení respektovat jen tehdy, bude-li v dosahu pravomoci soudu, ale jinak ne. Musel tedy ze španělské Salamanky odejít.

2.4 Rok 1528 - Loyolova Duchovní cvičení ve Francii

Loyola se proto vydal do Paříže, kam dorazil 2.února 1528, aby dokončil svá studia na ko-leji v Montaigu. Napřed bydlel v penzionu a pak ve špitále sv. Jakuba. Podle svých zvláštních metod se snažil získávat pro svá učení ostatní studenty, kteří pak začali místo k lektorovi kole-je houfně chodit na různá Loyolova shromáždění a na jeho Duchovní cvičení, což mu znovu způsobilo nesnáze s tamnější inkvizicí, která ho donutila najít si v Paříži novou kolej.
Začal být tedy ještě opatrnější a své působení a vliv na mladé lidi ještě více zakryl pod ofi-ciální roušku. Nabádal, aby se studující mládež rozhodla sloužit nemocným ve zdejším špitále a sám jim v tom byl velikým příkladem. Tím získal uznání všech, kteří ho podezíravě sledova-li a otupil tak ostří jejich podezíravosti, neboť zdravotní a humanitární pomoc byla u všech vysoce ceněna. Jedině tak mohl na studenty nepozorovaně a nekontrolovatelně působit a vybí-rat si ty, kteří se jím pak nechali snadno ovládnout. Celkem takto získal devět nejoddanějších mladých lidí, z nichž šest vytvořilo později jádro nového spolku, který však ještě neměl ofici-ální povolení od papeže.
Se svými šesti tajnými přáteli z nové i předchozí koleje se setkával pouze za nejpřísnějších opatření. Tito Loyolovi kolegové jeho učení a hlavně Duchovní cvičení přijímali s neobyčej-ným nadšením. Byli to: Faber (jinde také Savoyard Peter Lefévre), narozen 13. dubna 1506 ve vesnici Villaret, dále Španělé: František Xaverius z Navarry (nebo také: Francisco de Jassu y Xavier de Navarra) pocházející ze starobylé šlechtické rodiny, Jakub Lainez, Alfons Salme-ron, Mikuláš Bobadilla a Portugalec Simon Rodriguez de Osevedo (jiné zdroje uvádějí: de Azevedo), z nichž dva, Salmeron a Lainez, se později stali vysoce oceňovanými přírůstky.
Všichni si vykonali Exercicie téměř bez Loyolovi pomoci sami, pouze v kritických oka-mžicích potřebovali při cvičeních Loyolův osobní vliv a jeho vedení, aby z vidění nebo slyše-ní byly včas vytrženi zpět do reality. Současně s tím museli správně prožít jeho vlastní filozo-fie a myšlenky, které v Exerciciích napsal. Každý se však těmto Exerciciím oddal v jiném čase a za jiných okolností. Xaverius například dlouho vzdoroval a nechtěl mít s Loyolovým spol-kem a s Loyolou samotným nic společného. Lákalo ho však tajemství, které všechny obklopo-valo a sdružovalo kolem Duchovních cvičeních. Nakonec i on podlehl jejich tajemnému kouz-lu a Loyolově o patnáct let starší osobnosti, které se nakonec plně podřídil.

2.5 Rok 1534 - vznik a zasvěcení Loyolova tovaryšstva

S těmito lidmi pak Loyola uzavřel dne 15. srpna 1534, tedy v den nanebevzetí Panny Ma-rie, v podzemní kapli montmartresského chrámu zasvěceného Marii - Notre Dame poblíž Pa-říže spolek, který zpečetili mší pod vedením Fabera a slavnostním slibem, že až skončí studia budou se věnovat ošetřování nemocných v Jeruzalémě a že v Palestině založí misii s cílem obrátit vyznavače Islámu na křesťanskou víru.
Tato malá skupinka se pak stala jádrem pozdějšího oficiálního řádu Tovaryšstva Ježíšova a tento slib pak obnovovala vždy každým rokem přesně 15. srpna.
Po vykonání prvního slibu a zpečeťující mše, kterou celebroval Petr Faber jako jediný kněz tohoto spolku, se všichni dohodli na tom, že se po ukončení studií v roce 1537 v lednu sejdou v Benátkách, odkud odejdou do Říma a dále pak všichni do Palestiny.

2.6 Rok 1535 - Loyola u příbuzných ve Španělsku

Následujícího roku 1535 se Ignác, posílen svým misijním úspěchem mezi mladými ve Francii, odebral do Španělska, aby tam položil základy svého učení a svých Exercicií a aby se zotavil ze svého tvrdého asketického způsobu života, kdy byl zmořen dlouhými posty, bičo-váním, mnohými záněty, horečkami a totální podvýživou. Současně Loyola plánoval, že zde vyřídí i nějaké soukromé záležitosti svých tří španělských kolegů - tovaryšů.
Ve Španělsku pobýval hlavně v rodné provincii Guipúzcoa, kde se snažil působit přede-vším mezi mládeží a mezi chudými lidmi. Prošel celý svůj rodný kraj a také všechna místa, kde předtím působil jako voják. Usilovně se snažil smazat svoji hříšnou minulost a lidem se představit jako nový člověk s novým životním cílem a s novými životními plány. Pohrdal ne-ustále se opakujícími nabídkami současného pána z Loyoly, svého bratra Martína García, aby k němu přijel a bydlil a stravoval se u něho na hradě. Loyola chodil od vesnice k vesnici, žeb-ral jídlo a byl ubytován ve špitále sv. Magdaleny. Pro pána z Loyoly tím vznikla velice nepří-jemná společenská situace, zvláště když se lidé dozvěděli, že Ińigo odmítl nejen bydlení, ale i stravování a sám přitom žebrá. Ignác si toho ale nevšímal. Chodil po Azpeitii, kázal, poučo-val, teologicky diskutoval a vyučoval katechismu, zvláště mezi mládeží a dětmi.
Po třech měsících působení mezi chudými lidmi, na podzim roku 1535 se Loyola odebral do Itálie. Připlul do Janova a v Bologni chtěl studovat teologii. Ovšem znovu se mu projevily zdravotní potíže, a proto se koncem roku 1535 odebral do Benátek, kde strávil celý další rok dáváním Exercicií několika kněžím i mladým studentům. Mezi Exercitanty byl například i španělský kněz Diego de Hoces z Malaqui, který se později stal osobním rádcem papeže Pavla IV.

2.7 Rok 1536, 1537 - Loyola v Itálii a jeho plány

Začátkem ledna 1537 se všichni Loyolovi přátelé skutečně v Benátkách s Loyolou sešli tak, jak si slíbili. Navíc sebou přivedli tři nové přátele. Tato skupina vyšla z Paříže pěšky a v kru-tých mrazech šla celkem 54 dnů. Cesta byla navíc ztížena válkou, která vypukla mezi Francií a císařem Karlem V.
Ovšem největší událostí těchto let nebyla válka, ale boj proti vzmáhající se reformaci. Do tohoto boje se pustili i teologové na pařížské Sorbonně. Vystupovali a kázali proti učení Luthera, Zwingliho, Kalvína, Husa, Jeronýma a dalších reformátorů a chtěli toto nové učení úpl-ně zničit a zesměšnit. ”Boje proti protestantismu se aktivně účastnila inkvizice, na jejíž příkaz se pálily knihy autorů, jejichž myšlenky se rozcházely s učením katolické církve. Loyola nabyl v Paříži přesvědčení, že katolická církev je ve zlé situaci a že papežskou moc může zachránit jen nový řád.” (L.N.Velikovič: Černá garda Vatikánu, Praha, 1984, str.11.)
A tato myšlenka nového řádu dala Loyolovi podnět k dennodennímu uvažování a rozjímání během ročního pobytu v Benátkách. Stále více v něm sílilo přesvědčení, že musí proti refor-maci založit svůj bojovný řád. Došel k přesvědčení, že tím naplní jedno ze svých dřívějších vidění o dvou táborech a sobě jako jednom z největších kapitánů, který se staví jako voják Kristův do boje proti zlu.
Se svým plánem seznámil i své přátele, kteří právě přišli z Francie a kteří se touto myšle-nou nechali nadchnout a strhnout, zvláště když Ignácovi vyprávěli, co všechno Sorbonna musí proti reformaci dělat, aby katolická věrouka zůstala jedinou a autoritativní. Loyola jim při tom několikrát připomínal své vidění a nyní, při společném rozhovoru, došel k přesvědčení, že je čas, aby všichni vidění naplnili. Museli však počkat na příhodnou dobu, neboť bylo třeba po-žádat papeže o povolení nového řádu. Ten byl však nyní zaneprázdněn válečným konfliktem a nikoho nepřijímal.
Skupinka musela proto počkat až do velikonoc, kdy si napřed z opatrnosti chtěli od papeže vyprosit pouze svolení ke vstupu do Svaté země. Teprve když by byl papež ochotný, chtěli ho požádat o povolení nového řádu.
Družina se tedy vydala do Říma. Odešli bez Ignáce, který raději zůstal v Benátkách, neboť se obával, že by svou přítomností způsobil přátelům mnoho problémů. ”Magistrům z Paříže se u papeže dostalo laskavého přijetí. Získali nejen toužené povolení, ale dokonce jim papež přispěl 60 dukáty na cestu. Zároveň je vybavil listinou s povolením, aby ti z nich, kteří ještě nebyli kněžími, mohli obdržet kněžské svěcení od kteréhokoli biskupa a kdykoli. Na konci května byli již zpět v Benátkách.” (M. Kyralová: Ignác z Loyoly, str.31)
Povolení ke kněžství bylo využito ještě v Benátkách dne 24. června 1537. ”Zatímco v Be-nátkách vyčkávali, rozhodl se Ignác s přáteli použít římského povolení a nechat se vysvětit. Biskup z Arbe, Vincenc Negusanti, udělil v soukromé kapli v Benátkách kněžské svěcení Igná-covi, Bobadillovi, Codurovi, Xavierovi, Lainezovi a Rodriguezovi; Salmeron byl vysvěcen na jáhna; na kněžské svěcení musel počkat do října, až dovrší předepsaný 22. rok věku.”(M. Ky-ralová: Ignác z Loyoly, str.31)

2.8 Loyolova oblast působení

Na této etapě Loylova života je dobré si povšimnout skutečnosti, že Loyola nejvíce vyhle-dával mládež, studenty, děti a nebo kněze. V kolektivu takových lidí se mu pracovalo vždy nejlépe. Děti ještě totiž nemají dostatečně vyvinutý cit pro to, aby na sobě rozpoznaly cizí vliv z jiné osoby, mládež je zase chtivá poznání a ochotná si všechno vyzkoušet na vlastní nebez-pečí, kterého se vůbec nebojí, a navíc je schopná přijímat jakékoliv pronikavé, nové učení, ať má jakéhokoliv ducha. Kněží jsou zase natolik ukáznění a svou církví znásilnění, že ani v nejmenším necítí potřebu protestovat, když je jim zasahováno do jejich svědomí a když je jim diktováno, co mají a co nemají dělat. A přesně všech těchto atributů Ignác z Loyoly plně pro svůj záměr využíval.
Co měl v sobě Loyola zvláštního, že to velmi silně přitahovalo všechny tyto skupiny lidí ke starému studentovi? Byl to jeho ideál a osobní vliv na každou citlivou duši. Ovšem to by ne-stačilo. Byl to také malý talisman, který u sebe stále nosil - knížka, ve skutečnosti úplně nepa-trná knížečka, která bez ohledu na svou útlost patří mezi knihy, které výrazně ovlivnily osud lidstva. Byla vytištěna už tolikrát, že nelze ani zjistit počet výtisků. Stala se také předmětem více než 400 komentářů. Je to učebnice jezuitů a zároveň shrnutí dlouhodobého vnitřního vý-voje jejich mistra. Jsou to ona Duchovní cvičení, Exercicie, kterými Ignác dosahoval přesně toho, co potřeboval. (H. Boehmer: Les Jesuites, str.25)
H. Boehmer později o této metodě ovlivňování řekl: ”Ignác pochopil mnohem lépe než kterákoli z vůdčích postav minulosti, že nejlepším způsobem, jak dovést člověka k určitému ideálu, je ovládnutí jeho představivosti. »Prostupujeme ho duchovními silami«. Příliš pozdě si však takový člověk uvědomí, že je velmi obtížné je odstranit. Jsou to síly trvalejší než všechny nejlepší zásady a učení. Tyto síly mohou kdykoliv znovu vystupovat na povrch. Někdy zůstáva-jí po celá léta bez povšimnutí, ale najednou jsou tak diktátorské, že vůle člověka není schopna ani v nejmenším protestovat a poddává se jejich neodolatelnému nutkání.” (H. Boehmer: Les Jesuites, str.34-35).
A v takovém stavu pak musí být všechny ”pravdy” katolického dogmatu nejen promedito-vány, ale také prožity a procítěny každým člověkem, který se oddal těmto cvičením (Exercici-ím) za pomoci ”duchovního rádce”. Jinými slovy musí pochopit a znovu prožít mystérium s co největší možnou intenzitou. Citlivost kandidáta se zvyšuje natolik, nakolik jej tyto síly po-stupně pronikají.

2.9 Popis Duchovních cvičení

Základem Duchovních cvičení jsou mnohá vidění v jeskyni i dominikánském klášteře z Manresse a slyšitelné duchovní projevy v podobě hlasů. A to všechno se musí usídlit nejen ve cvičencově paměti, ale především v jeho podvědomí, a to s takovou mocí, nakolik se snažil tyto síly vyvolat a spojit se s nimi. Kromě zraku musí sehrát svou roli také i ostatní smysly, jako je sluch, čich, chuť a hmat. Ve spojení se silami se zkrátka jedná o řízenou autosugesci na podkladě hrůzy a strachu. Před kandidátem znovu ožívá vzpoura andělů, vyhnání Adama a Evy z ráje, Boží soud, scény z evangelií a pašijí. V mistrně uspořádaném sledu se střídají scé-ny milé a blažené s těmi nejponurnějšími. Není třeba uvádět, že v této ”laterně magice” má stěžejní postavení Peklo s ohnivým jezerem, do kterého jsou vhazováni se strašlivými skřeky odsouzení. Je to ukrutná sugesce síry a pálených těl. Přesto však je tu vždy Kristus, aby pode-přel vidoucího, který ani neví, jak mu co nejlépe poděkovat za to, že ho ještě nehodil do pekla, aby si odpykal své minulé hříchy.
Ten, kdo Duchovním cvičením podlehne a nechá se jimi přesně vést, dochází nakonec k takovým prožitkům, ve kterých slyší zoufalý pláč zatracených nebo řev věčně se škvařících lidských těl. Ve vidění vidí, jak se ti, kteří vzdorují Duchovním cvičením, zmítají a jsou rozse-káni na kusy nebo vhazováni do pekelného žáru. To pochopitelně ještě více umocňuje touhu podlehnout a úplně se poddat Duchovním cvičením všemi smysly a celým tělem, celou duší, myslí a srdcem. Scény a hrůzy jsou tak sugestivní a natolik živé, že Exercitant sám prožívá část z těchto hrůz, potí se a těžce dýchá, z hrůzy a stresu, který na něj doléhá, upadá do mdlo-by a opět se probouzí křikem mučených. Sám při těchto prožitcích může vydávat podobné skřeky a zvuky, jakých je ve viděních nebo slyšeních svědkem, a kdyby nebyl pod přímým vlivem a ”ochranou” svého duchovního rádce a učitele, který ho těmito Duchovními cvičeními provází, již nikdy by se z těchto stavů sám nevysvobodil a tyto hrůzné výjevy by ho provázely po celý zbytek života.
Takovým zkušenostem a prožitkům, pokud je cvičenec správně ”loyolovsky” prožívá, se vyrovnají již jen halucinace vyvolané halucinogenními drogami. Popis průběhu halucinací při použití halucinogenních drog jako LSD, LAA, Extáze, Led, Methamfetamin, durman a další je v principu totožný s vjemy, které prožívá Exercitant při Duchovních cvičeních.
Edgar Quinet o Exerciciích napsal: ”Předem jsou nainscenována nejen vidění, ale je také i uveden přesný návod na vzdechy, zvolání a dýchání. Pauzy a chvíle ticha jsou zaznamenány podobně jako na notové osnově. Pokud mi nevěříte, budu citovat jeden z nadpisů: »Třetí způ-sob modlení, a to měřením slov a chvilek ticha.« Tento konkrétní způsob modlení spočívá v tom, že mezi každým dechem se vypouštějí některá slova a dále: »Dbejte na to, abyste zacho-vávali stejnoměrné přestávky mezi každým dechem a potlačovali vzlyky a slova.« (Et paria anhelituum ac vocum interstitia observet), což znamená, že člověk, ať je inspirován nebo ne, se stává pouhým strojem, který musí vzdychat, vzlykat, sténat, plakat, křičet nebo zadržovat dech v přesně vymezeném okamžiku a v přesném pořadí, které je podle zkušenosti nejvýhod-nější.” (Michelet et Quinet: Des Jesuites, Hachette, Paulin, Paříž, 1845, str. 185-187).
Časové rozvržení a průběh Duchovních cvičení probíhá následovně: ”Nejdříve ze všeho musí člověk odejít ze světa a úplně se izolovat od všech životních záležitostí.Ve slavnostním tichu své komnaty se má každý den věnovat čtyřem meditacím. První při svítání, poslední o půlnoci. Aby mohla představivost lépe působit na duši, měla být místnost uměle zatemněna a na jejích stěnách měly být rozvěšeny obrazy pekla a jiných hrůz. V průběhu prvního týdne odloučení se měly myšlenky kajícníka upínat výhradně k hříchu, smrti a soudu. Měl o nich hloubat tak dlouho, dokud z určitého pohledu »nespatřil obrovské vzplanutí pekla, jeho nářky, skřeky a rouhání, nepocítil hryzení svědomí, jemně se nedotkl těch ohňů, které spalují duše zatracenců.«
Druhý týden měl odvrátit oči od této strašlivé podívané a upnout je ke Vtělení. Teď už, když sedí ve své temné komnatě, mu uši neplní nářky ztracených lidí, ale je to píseň anděla ozna-mujícího narození dítěte a »Marie, podvolující se dílu vykoupení«. Je mu nařízeno vylévat projevy vděčnosti a chvály, kterými přetéká jeho duše díky neustálým meditacím na toto téma, k nohám Trojice.
Třetí týden má být svědkem slavnostního zápisu duše do armády Velkého Kapitána, který se při svém Vtělení »sklonil z nebes a sestoupil dolů«. Před zbožným vyznavačem stojí dvě města - Jeruzalém a Babylon - ve kterém se rozhodne bydlet? Před oči jsou mu předloženy dvě vojenské korouhve - pod kterou bude bojovat? Jedna je široká a nádherná a volně vlaje ve větru. Zlatá písmena nesou moto: »Pýcha, čest, bohatství.« Ale druhá má vepsáno úplně jiné moto: »Chudoba, hanba, pokora.« Ze všech stran zaznívá volání: »Do zbraně!« Musí se roz-hodnout a musí se rozhodnout teď, neboť sedmé slunce třetího týdne spěchá ke svému západu. Právě pod praporem Chudoby si zvolí, že vyhraje neporušitelnou korunu.
Nyní nastává jeho čtvrtý a poslední týden a s ním i velká změna témat jeho meditací. Má zapudit všechny chmurné myšlenky, všechny hrůzné představy. Brány Hades mají být zavřeny a mají být otevřeny brány nového života. Nastává pro něj ráno, doba jara a on se má obklopit světlem, květinami a vůněmi. To je sabat duchovního stvoření. Má si odpočinout a vychutnat v tomto odpočinku předehru věčných radostí. Tuto náladu si má udržovat, zatímco nad ním sedmkrát vyjde a zapadne slunce. Nyní je dokončen a uschopněn bojovat v armádě Velkého Kapitána.” (J.A.Wylie: The History of Protestantism, díl II., kniha 15., str. 385-386)
Je pochopitelné, že po čtyřech týdnech věnovaných těmto intenzivním cvičením, kdy se kandidát stýká pouze se svým duchovním velitelem a rádcem, dozraje pro další výchovu a lámání. Je mu lámána jeho svobodná vůle, jeho svobodymyslnost je zotročována stále víc až do úplného vymizení posledních záchvěvů vlastního, osobního, svobodného projevu mysli i duše. Sám cvičenec se musí podle Loyoly modlit přesně takto: ”Vezmi si, Pane, a přijmi celou moji svobodu, mou paměť, můj rozum a celou mou vůli; všechen můj majetek a moje vlastnic-tví. Tys mi to dal, Tobě, Pane, to vracím zpět. Všechno je Tvoje, nalož s tím zcela podle své vůle. Dej mi jen svou lásku a milost, to mi stačí. (č.234, s.89). Tato modlitba má být po kaž-dém bodu meditace vyslovena s velkou oddaností toho, kdo se nabízí.” (Ladislaus Boros: Osvobození k životu - Exercicie Ignáce z Loyoly jako směrnice pro dnešní život, Praha, 1994, str.164).
Pokud někdo dovolí, aby mu druhý vzal rozum, svobodnou vůli, paměť a svobodu, zákoni-tě se stává bezduchým, nepřemýšlejícím otrokem - strojem bez citu, vhodným k vykonání i těch nejzrůdnějších činů.

2.10 Jak vznikla Duchovní cvičení

Jak dosáhl Loyola metody, která nahrazuje drogu, aniž snižuje účinek halucinací a navíc spoutává člověka a činí ho médiem druhého, který s ním může nakládat podle své libovůle? Bezcitně se při všech svých halucinačních prožitcích a duchovních extázích sledoval, aby pak všechno přesně krok za krokem popsal. Zde objevil klíč, jak ovlivnit druhého, jak ho spoutat a zotročit ho výhradně ve svůj prospěch.
Právě to musel popsat M. Quinet, když vyprávěl o Loyolovi, stvořiteli tak hrůzné haluci-nační metody: ”Víte, co Ignáce z Loyoly odlišuje ode všech asketiků minulosti? Skutečnost, že se ve stavu extáze dovedl logicky a chladnokrevně pozorovat a svůj stav analyzovat, zatímco ostatní neměli ani nejmenší pomyšlení na to, aby o sobě samém přemítali. K tomu, aby u svých učedníků vyvolal pochody, které mu přesně vyhovovaly, potřeboval přesně 30 dní. Touto metodou lámal vůli a rozum člověka podobně jako jezdec krotí svého koně. Potřeboval jenom 30 dní, triginta dies, aby si podmanil duši. Všimněte si, že jezuitství se šířilo společně s mo-derní inkvizicí. Zatímco inkvizice podlamovala tělo, Duchovní cvičení pod Loyolovou mašiné-rií likvidovalo myšlení.” (Michelet et Quinet: Des Jesuites, str. 185-187).
V každém případě nikdo nemůže příliš do hloubky prověřovat svůj duchovní život, a to ani když má ”tu čest” být jezuitou. Loyolovy metody jsou doporučovány zvláště věrným zastán-cům církve, jak nás na to upozorňují komentátoři jako např. R.P. Pinard de la Boullaye, autor knihy Duševní modlitba pro všechny, který byl inspirován ”svatým” Ignácem. Tato jezuity i katolickou církví velmi oceňovaná pomůcka pro duši by měla být mnohem výstižněji označe-na jako ”Duševní odcizení ...”, ale ne ”Duševní modlitba ...”.

2.11 Vliv Duchovních cvičení na učedníky, porovnání s Biblí

Když porovnáme Loyolovy učedníky s učedníky Ježíše Krista v evangeliích, nacházíme zásadní rozdíl v projevu jejich svobodné vůle.
Zatímco Loyolovi učedníci nesměli ani myšlenkou zapochybovat o jakémkoliv rozkazu svého nadřízeného učitele, Kristovi učedníci mohli i v přítomnosti svého Mistra volně vyjádřit své pochybnosti, aniž by byli fyzicky potrestáni. Zatímco Loyolovi učedníci byli vychováváni přísnou, asketickou metodou skrze Duchovní cvičení, učedníci Kristovi byli vychováváni pří-mým příkladem svého Učitele. Zatímco Loyolovi žáci všech dob nesměli a nesmějí nikdy za-pochybovat o správnosti Duchovních cvičení a při cvičeních se nesmí jakýmkoli způsobem projevovat jejich vůle, myšlenky, cit ani pocity pod hrozbou trestů a duchovních muk, Kristo-vým žákům zůstává svobodná vůle ponechána, aby si Kristovo učení aplikovali do svého ži-vota tak, jak sami stačí. Zatímco Duchovní cvičení jsou přesnou šablonou, určující i počet vzdechů, nádechů, výdechů, a jsou diktátem toho, jaké myšlenky musí v mozku právě přesně být, Kristovo učení je vždy svým učedníkům přiblíženo jenom natolik, aby učedníci všech dob dále s Kristem spolupracovali na modlitbách, ve kterých teprve potom pochopí ještě mnoho pravd aktuálních pro jejich osobní život.
Nikdy se tedy v evangeliích nejedná o šablonovité přikazování, jak Písma prožívat. Je to ponecháno na svobodném chápání a vnímání učedníků podle jejich vlastních možností a osobní svobodné vůle.
Zatímco Loyolovo Duchovní cvičení vyžaduje, aby exercitant byl čtyři týdny o samotě, uzavřen před vnějšími vlivy světa, bez setkání s druhými, kdy se směl pouze setkávat jen se svým učitelem a rádcem, Kristovo učení takový těžký žalář po nikom nežádá. Naopak sám Ježíš Kristus v prosbě ke svému Otci za své učedníky jasně říká: ”Já za ně prosím, ne za svět prosím, ale za ty, které jsi mi dal, neboť jsou tvoji. ... Již pak více nejsem na světě, ale oni jsou na světě, a já k tobě jdu. Svatý Otče, ohlídej je ve svém jménu, které jsi mi dal, aby byli jedno tak jako my. ... Neprosím tě, abys je vzal ze světa, ale abys je zachoval od toho zlého.” (Evan-gelium Jana 17.kap., 9., 11. a 15. verš)
Zatímco Loyolovi žáci musí svému učiteli přesně popisovat, co prožívají, co cítí a vnímají při Exerciciích, Kristovo učení jasně hlásá, že ”jeden každý z nás sám za sebe počet vydávati bude Bohu” (Epištola Pavla k Římanům, 14.kap., 12.verš). ”A poznáte pravdu a pravda vás vysvobodí” (Evangelium Jana 8.kap., 32.verš). ”Proto v svobodě, kterou nás Kristus osvobo-dil, stůjte a nezaplétejte se zase ve jho bezduché otročiny.” (Epištola Pavla ke Galatským, 5.kap., 1.verš). ”Proč by tedy měla být má svoboda potupena od cizího svědomí. Pravím, že to není tvoje svědomí, ale toho druhého.” (Epištola Pavla ke Korintským, 10.kap., 29.verš).
Těchto několik jasných výroků Nového Zákona jasně dokazuje, že biblické křesťanské učení nesvazuje člověka do otrocké, bezmyšlenkovité služby, že ho nestaví do úlohy robota bez citu a že je u každého člověka respektováno osobní svědomí a svobodná vůle. V Loyolo-vých Exerciciích, a tím i u jezuitů, však po tomto všem nenajdeme ani památky.