3.1 Rok 1534 - přísaha tovaryšstva
- pochod na Izrael
Dne 15. srpna roku 1534, tj. na svátek nanebevzetí Panny Marie, kdy bylo v chrámu
Notre Dame na Montmartre Tovaryšstvo Ježíšovo neoficiálně založeno, bylo Ignácovi
44 let. Svět okolo sebe však nevnímal úplně reálně. Národy byly ve válečném stavu,
probíhaly války (např. v roce 1521 Turci pod velením sultána Suleimana dobyli
Bělehrad, v roce 1527 španělská armáda vydrancovala Řím a Vatikán).
Loyolu však války nezajímaly, ani ho nezajímaly sociální podmínky evropských
obyvatel. Soustředil se na válku proti Luciferovi, vůdci padlých andělů, který
usiluje o všeobecnou zkázu. ”Proto Ińigo vycházel z hlavní zásady: Quo universalius,
eo divinius. Čím všeobecnější je tvá činnost, tím víc je božská. Uvědomoval si,
že pokud chce dosáhnout jednotného tažení, potřebuje tým shodně smýšlejících
lidí, směřujících ke stejným cílům jako on sám, ovšem po celém světě ... Měl
dojem - pokud chcete, říkejte tomu instinkt - který mu našeptával: »Musíš si
podmanit a přetvořit rozum, náboženské přesvědčení a sebehodnocení každého člověka,
jeho vnímání světa a všechna jeho přání. Musíš to udělat podle svých vlastních
představ o Kristově království a o boji, který vede za svoje království. Jedině
tímto způsobem budou lidé vykonávat potřebnou, láskyplnou službu.« ...
Válka, do které se Ińigo pustil, byla válkou výhradně o vlastnictví duší a byl
v sázce duch každého muže a každé ženy na světě. Jedinou zaručenou zbraní v této
válce byl Kristův živý osobní zástupce na Zemi: římský papež. Proto si Ińigo
stanovil druhou zásadu: pracovat pří-mo pro římskokatolického papeže a pod ním.
Čím přesnější a užší bude jeho spojení s pape-žem ... tím účinnější bude jeho
činnost v této všeobecné, nekončící válce.” (Malachi Martin: ,The Jesuits, str.159-160)
Po svátosti přijímání tento animátor a jeho společníci slavnostně odpřisáhli,
že ihned po ukončení studií půjdou do Svaté země, aby podle všeobecně známých
plánů papeže obraceli nevěřící na katolickou víru, a to hlavně muslimy. Pak následovalo
již dříve zmíněné putování Ignáce po rodném kraji ve Španělsku a po Itálii, kde
Ignácovi tovaryši získali od papeže povolení k vysvěcení na kněze.
3.2 Rok 1537 - cesta Loyolovy skupiny do Izaele
Po vysvěcení na kněze 24. června 1537 v Benátkách chtěla Loyolova skupinka
odplout podle přísahy do Palestiny. Ale z přístavu už nevyplula do Svaté země
ani jedna jediná loď, neboť mezi Benátskou republikou a Tureckem vznikl válečný
stav, který se vyostřil 13. září 1537, protože Benátky uzavřely spojeneckou
smlouvu s papežem, a tím se ocitly v přímém válečném konfliktu s Turky.
Loyolova skupina však nemohla odcestovat nejen v roce 1537, ale, jak jim papež
odhalil, nebudou moci odcestovat ani v následujícím roce 1538. Papež i přesto,
že původně plán pod-pořil, jim v Římě při druhé audienci ukázal, jak je jejich
projekt už nemožný, protože právě organizuje křížové tažení proti Turkům za
pomoci německého císaře a Benátské republiky. Plán na evangelizaci Palestiny
papež prohlásil už za neuskutečnitelný. Navíc ”potřeboval služby Ignáce z Loyoly
především v Evropě. Reformace, která zasadila katolické církvi těžký úder a
otřásla jejími pozicemi, odsunula plány na dobytí tzv. Svaté země do pozadí.
Kacířství, jak církev označovala reformaci, se šířilo střední Evropou a nad
papežskou stolicí visela hrozba. To změnilo plány Ignáce z Loyoly. Papež Pavel
III. mu a jeho druhům řekl: »Proč byste chodili do Jeruzaléma? Chcete-li oddaně
sloužit a pomáhat boží církvi, pak skutečný a pravý Jeruzalém je - Itálie.«
Tím papež vyjádřil přání, aby své síly věnovali obraně katolicis-mu v Evropě
a především v Římě. Boj proti kacířům byl pro papežskou moc důležitější než
dobytí Svaté země.” (L´Osservatore Romano, 5.-6.6.1972; L.N.Velikovič: Černá
garda Vati-kánu, str.12)
Nevědomky je tak papež sprostil původního slibu, který si Loyola a jeho tovaryši
dali mezi sebou, a proto se organizátor spolu se svými druhy rozhodli pro misijní
práci v křesťanských zemích. Rozdělili se do skupin, aby působili ve mnoha
městech v severní Itálii, kde skutečně kázali a vyvíjeli pastorační činnost
se snahou co nejvíce zamezit šířícímu se protestantskému učení. V dohodnutou
dobu se zase scházeli ke společným poradám o dalších plánech.
3.3 Rok 1538 - Loyolovy plány na oficiální organizaci
Katolický historik Malachi Martin nastiňuje otázky, které si v této době Ignác
kladl: ”Jak dokáže sjednotit a stmelit dohromady oddíly lidí, které by se čítaly
na stovky, ale žily by a pracovaly ve všech částech světa? Jak by se mu podařilo
propojit jednotlivce oddělené stov-kami a tisíci mil, kteří spolu mohou stěží
komunikovat, do uniformní a přesně fungující orga-nizace? »Uniformita« podle
Loyolových představ představovala shodu s přáními a záměry papeže, »přesné
fungování« znamená přesné vykonávání papežových pokynů. Jak zaručit to všechno
za těchto roztříštěných podmínek, velkých vzdáleností...?” (Malachi Martin:
The Jesuits, str.160)
Ignác se skupinou svých příznivců tyto otázky rozebíral ze všech stran, až
došli k rozhod-nutí, že se celá skupina dokonale ztotožňuje s Ignácovým vlastním
řešením: dokonalou po-slušností papeži a naprostému podřízení se jeho plánům
a záměrům s celou katolickou církví. Došli k předsevzetí, že se jako organizace
dají do služeb papeže, aby je mohl vysílat do všech částí světa, a to za jakýchkoli
podmínek, v jakékoli době, do jakéhokoliv boje nebo úkolu apod.
Hlavní zásadou tedy byla bezpodmínečná poslušnost papeži, ať to byl kdokoli.
Podle Ińiga to znamená nikdy neodporovat a být vždy k dispozici ”jako starcova
vycházková hůl nebo jako mrtvola”. (Malachi Martin: The Jesuits, str.160)
3.4 Rok 1539 - Loyola v Římě před papežem
Spolu s Faberem a Lainezem pak Ignác nastoupil cestu do Říma, aby se papeži
oficiálně představil a vyprosil si na něm povolení k založení nového řádu.
”V každém městě, které míje-li cestou do Věčného Města, zanechávali skvělou
pověst o svatosti svou prací v nemocnicích a zanícenými proslovy k chátře na
ulicích. Když se blížili k Římu a srdce některých společníků si začínala zoufat,
byl Loyola povzbuzen viděním, ve kterém se mu zjevil Kristus ...” (J.A.Wylie:
The History of Protestantism, díl II., kniha 15., str. 386) ”Mystické vidění”
měl Ignác ve staré, osamělé kapli La Storta, kousek od Říma. Ignác a jeho kolegové
se v této kapli modlili, když tu náhle se jim ve vidění zjevil sám Bůh Otec
a Kristus s křížem na rameni a Ignác sly-šel, jak Bůh Otec žádal svého Syna,
aby Ignáce přijal za svého služebníka. ”A tak ho Ježíš přijal a pravil: »Chci,
abys nám sloužil ty« ” (Kyralová: Ignác z Loyoly, str.32). ”A řekl mu: »V Římě
k tobě budu milostiv« ” (J.A.Wylie, str.386) a dále viděl, jak ”Bůh Otec Synu
svému kříž nesoucímu odevzdal tovaryšstvo pod jeho ochranu, kterou Ježíš Kristus
také přislíbil, řka: »Já vám v Římě budu milostiv.« ... Toto vidění bylo příčinou,
že Ignác potom řeholi nově založenou nazval Tovaryšstvo Ježíšovo (Societas
Jesu). ” (T.V.Bílek: Dějiny řádu Tovaryš-stva Ježíšova, str.14)
A protože v Benátkách činnost Ignácových tovaryšů a samotného Ignáce znovu
vzbudila podezření inkvizice, po příchodu do Říma skupinka neotálela, narychlo
sestavila Ústavu To-varyšstva Ježíšova tím, že ke třem obyčejným mnišským slibům,
to je ”slibu chudoby, čistoty a poslušnosti, přidali ještě čtvrtý slib, že
budou papeže poslušni ve všem, cokoliv jim nařídí.” (T.V.Bílek: Dějiny řádu
Tovaryšstva Ježíšova, str.14) a předstoupila před papeže Pavla III.
”Když se vrhli k nohám Pavla III., setkali se s tím nejvlídnějším přijetím.
Papež uvítal je-jich nabídku ke spolupráci jako nabídku přicházející v nejpříhodnější
chvíli. Papežství bylo tou dobou ohrožováno velkým nebezpečím. Polovina Evropy
se bouřila, ukázalo se, že staré mnišské řády jsou neschopné, a proto se zdálo,
že tuto novou a nečekanou pomoc seslalo sa-mo Nebe. ... Papež doplnil a nakonec
i odsouhlasil stanovy a ústavu nového řádu. Zrak Pavla III. upoutaly především
dvě zvláštnosti v ústavě budoucího řádu. První byl slib bezpodmíneč-né poslušnosti.
Společnost přísahala, že bude poslouchat papeže tak, jako vojsko poslouchá
svého generála. Její členové mu nenabízeli kánonickou, ale vojenskou poslušnost
... Neměli být zkrátka tolik mnichy jako spíše vojáky. Druhou zvláštností bylo,
že její služby měly být poskytovány zcela bezplatně, slibovali, že nikdy nepožádají
papežský stolec ani o halíř.” (J.A.Wylie: The History of Protestantism, díl
II., kniha 15., str.386)
Jezuité dali papeži k dispozici sami sebe a slíbili mu bezpodmínečnou poslušnost.
Tento čtvrtý slib papeži obvzláště vyhovoval, neboť ”od členů Tovaryšstva Ježíšova
požadoval, aby svůj život zasvětili nepřetržité službě Kristu a papeži a aby
vykonávali vojenskou službu pod praporem Kristovým.” (Rinascita, 1965, č.25,
str.18; L.N.Velikovič: Černá garda Vatikánu, str.13)
Ignác z Loyoly pak znovu předložil papeži vlastní souhrn pravidel pro činnost
nového řádu prostřednictvím kardinála Contariniho. Tyto stanovy ”dal papež
prostudovat páteru T. Badio-vi a po něm kardinálovi. Ten se o nich vyslovil
pochvalně, a když si potom papež sám rukopis přečetl, zvolal: »Digitus est
hic!« (»Toť prst Boží«). Přesto však, když v srpnu 1539 přijal Ignáce z Loyoly
ve slyšení, souhlas k založení nového řádu mu nedal. Předal jeho návrh k novému
prozkoumání komisi složené ze tří kardinálů. A komise se na návrh kardinála
B. Gwi-diccioniho vyslovila proti založení nového řádu. Své zamítavé stanovisko
odůvodnila tím, že IV. lateránský koncil (1215) a II. lyonský koncil (1274)
zřizování nových řádů zakázaly. »Lépe všechny řády zrušit nebo jejich počet
co nejvíce omezit než rozmnožovat počet mnichů, kteří, jak je všeobecně známo,
přinesli papežské stolici více škody než užitku.« ” (L.N.Velikovič: Černá garda
Vatikánu, str.12)
Stanovy, které Ignác z Loyoly papeži Pavlu III. předložil, začínaly slovy:
”Kdo chce být členem našeho tovaryšstva, jež jsme nazvali jménem Ježíšovým,
kdo chce bojovat pod Kristo-vým praporem a sloužit jedinému Bohu a jeho náměstku
na zemi, římskému papeži, ten musí složit slavnostní slib čistoty a věčně mít
na paměti cíle našeho tovaryšstva.” (L.N.Velikovič: Černá garda Vatikánu, str.13)
Řád byl představen jako centralizovaná polovojenská organi-zace. Vedle obvyklých
řádových slibů poslušnosti, čistoty a chudoby, měli jezuité navždy skládat
slib, že budou vykonávat výhradně příkazy římského papeže a generála řádu.
3.5 Rok 1540 - schválení jezuitského řádu
”Měsíce utíkaly a formule se stále zkoumala a posuzovala. Největší těžkosti
působil zvláštní slib poslušnosti papeži. Některým kardinálům se zdál nadbytečný.
A těm z kardinálů, kteří vyslovili s formulí v zásadě souhlas, se zase zdál
nadbytečný každý další řád. Ignác se uchýlil k obvyklým prostředkům: k modlitbě,
mši a k vyhledávání mocných přímluvců. Rozeslal posel-ství vlivným osobnostem
v těch italských městech, kde už členové tovaryšstva začali působit.” (Kyralová:
Ignác z Loyoly, str.36-37)
”Ignác z Loyoly se namáhal ještě jeden a půl roku, než dostal papežův souhlas
k založení řádu. Kardinál Gwidiccioni, který se zpočátku stavěl proti novému
řádu, se mezitím stal jeho zaníceným zastáncem. Loyolovi se podařilo přesvědčit
kardinály, že »nové tovaryšstvo bude hybnou pákou, s jejíž pomocí se římská
církev, otřesená reformací, opět pozvedne a papež i papežství získají zbraň,
jakou dosud neměli.« Po schválení stanov nového řádu příslušnou komisí potvrdil
papež 27. září 1540 vznik řádu, který byl oficiálně nazván Tovaryšstvo Ježíšo-vo.
Počet jeho členů stanovil Pavel III. na šedesát. V roce 1543 bylo pak toto
omezení zruše-no.” (L´Osservatore Romano, 21.8.1971; L.N.Velikovič: Černá garda
Vatikánu, str.12)
Podle některých historických pramenů byl nový řád schválen papežem ústně již
3. září 1539 v Tivoli a ústní schválení dal pak potvrdit kardinálům. Ale teprve
27. září 1540 byl nový řád schválen oficiálně, a to bulou Regimini militantis
Ecclesiae. Na tomto datu oficiálního schválení se shodují všechny dostupné
historické prameny.
Ke schválení jezuitského řádu Tovaryšstva Ježíšova přispělo nakonec nejen to,
že sám pa-pež Pavel III. svým kardinálům schválení řádu doporučil s upozorněním,
že shledává, ”že jest v něm duch Boží” (T.V.Bílek: Dějiny řádu Tovaryšstva
Ježíšova, str.14), ale také i ten fakt, že se o Loylovu skupinu začali náhle
zajímat i zahraniční šlechtici, knížata a biskupové kvůli humanitární pomoci
ve své zemi.
Ignác Loyola totiž nečekal, až bude řád oficiálně schválen a sám podnítil vysoce
představe-né kolejí, ve kterých působil, a představené nemocnic, kde bydlel
sám nebo potom i se svými učedníky, aby o něm a o jeho učednících napsali biskupům,
kardinálům, knížatům a panovní-kům do různých evropských zemí kladný posudek
s doporučením, aby si panovníci evrop-ských zemí tento budoucí mnišský řád
také povolali ke svým dvorům.
Na žádost biskupů a knížat se Loyolovi tovaryši rozešli do mnoha evropských
zemí a měst a ”zejména si je vyžádal do svého království portugalský král Jan
III., a to zvláště Františka Xaviera a Šimona Rodrigueza. Zprávy o jejich dobrém
počínání pohnuly papeže Pavla III., že dne 27. září r. 1540 potvdil Tovaryšstvo
Ježíšovo, nacházeje v něm mocného spojence a os-trou zbraň proti svobodomyslným
snahám zmáhajícího se protestantismu.” (T.V.Bílek: Dějiny řádu Tovaryšstva
Ježíšova, str.14)
Ve schvalovací bule pak nazval papež Tovaryšstvo Ježíšovo vojáky božími (Rinascita,
1965, č.25, str.18; L.N. Velikovič: Černá garda Vatikánu, str.13)
”Idea řádu byla na svou dobu revoluční. Již jeho jméno se stalo kamenem úrazu.
... Dalším důvodem odporu, hlavně ze strany starších řádů, bylo, že Ignác odstranil
klauzuru a chórovou modlitbu, což byly dosud neodmyslitelné znaky každé řehole;
členové jeho řádu také nenosili řeholní hábit, ale přizpůsobovali se v oblékání
místním zvyklostem.” (Kyralová: Ignác z Loyo-ly, str. 37)
3.6 Oblast působení nového řádu
Polem pro činnost nového, oficiálně potvrzeného řádu bylo vyučování, zpovědi,
kázání, výklady, teologické diskuse, dobročinná práce a humanitární pomoc,
zvláště v nemocnicích. Tímto způsobem se Loyolovi žáci i Loyola sám dostávali
do bezprostřední blízkosti velmožů, biskupů, kardinálů, knížat i panovníků
a nepozorovaně tak mohli plnit své tajné plány a zámě-ry, neboť nemocnice a
zvláště pak nemoci samy sdružovaly chudé i majetné, nízké i vysoce postavené.
To jsou vždy ideální podmínky k nenápadnému naplňování vatikánských záměrů
na ovládnutí mocných a bohatých, i když se to zdá nemožné. Člověk v nouzi,
nemoci a v bo-lesti je však ochoten slíbit nebo podepsat cokoliv. Proto se
největších úspěchů dosahuje právě pod pláštěm humanitární a zdravotní pomoci
v každé době.
Nebyly však vyloučeny ani zahraniční misie. Například v roce 1541 František
Xavier a jeho dva společníci opustili portugalský Lisabon, aby šli evangelizovat
Dálný východ.
3.7 Start nového řádu
V této době začalo Tovaryšstvo Ježíšovo upevňovat a konkretizovat svůj program
a ideály, o kterých jeho členové tak dlouho snili. Znovu byla rozebrána ústava
a stanovy řádu a obojí bylo doplněno o nové body, ve kterých se již jednoznačně
zrcadlil plán rozšířit katolickou víru do celého světa a z církve udělat jediný
duchovní monopol. Duch řádu navenek s mnišskou strukturou skončil a nekompromisně
nastoupil výhradně duch vojenského řádu s tvrdou vo-jenskou organizací a strukturou,
vojenskými zásadami a vojenskou výchovou.
Loyola ”v malé skupince okolo sebe viděl pouze jádro armády, která se rozmnoží
a rozšíří, až bude jednou tak početná jako hvězdy a ponese korouhev vítězství
do všech zemí. Brány Východu se mu mezitím zavřely, ale západní svět úspěchům
jeho duchovních zbraní nekladl žádné hranice. Přesto si chtěl podmanit obě
polokoule a rozšířit panství Říma od východu slunce až na západ.
Takové plány vrtaly tou dobou v hlavě Loyolovi, který pod pláštěm žebravého
mnicha skrý-val ctižádost tak obrovskou jako Alexandr. Jednou shromáždil své
druhy a oslovil je, jak nám to vypráví jeho životopisec Bouhours (Life of Ignatius,
kniha I., str. 248), dlouhým projevem, ve kterém zaznělo: »Cožpak bychom neměli
dojít k závěru, že jsme povoláni k tomu, abychom pro Boha vyhráli nejenom jeden
národ, jedinou zemi, ale všechny národy, všechna království země?« ...
Loyola vytvářel armádu, která měla dobýt svět. Ale věděl, že nic není silnější
než její nej-slabší článek, a proto pokládal za nejdůležitější úkol nastolit
pevnost každého článku, abso-lutní kázeň a osvědčenou věrnost každého vojáka
tohoto mocného zástupu. To mohlo být zajiš-těno jedině tím, že každý jednotlivec,
dříve než se dá odvést, projde zkouškou, která ho do krajnosti prověří, vyzkouší
a utvrdí.” (J.A.Wylie: The History of Protestantism, díl II., kniha 15., str.387).
3.8 Volba prvního generála řádu
”Nejprve si ale muselo Tovaryšstvo Ježíšovo zvolit vůdce. Tento vysoký úřad
byl nabídnut Loyolovi. Skromně ho odmítl, jako když Julius Caesar odmítl diadém.
Po čtyřech dnech prožitých v modlitbách a pokání se jeho učedníci vrátili
a pokorně ho prosili, aby byl jejich před-staveným. Loyola, který to chápal
jako oznámení Boží vůle, souhlasil. Byl prvním generálem tohoto řádu. Málo
královských žezel sebou neslo takové množství skutečné moci, jaké udělila tato
volba Loyolovi. Nadejde den, kdy se i samotná tiara skloní před ještě mocnější
autoritou, kterou představuje klobouk generála jezuitů.” (J.A.Wylie: The History
of Protestantism, díl II., kniha 15., str.387).
Katolický historik Bílek o Loyolově pokoře píše: ”Za představeného generála
tovaryšstva zvolen byl všemi hlasy Ignác Loyola, jenž však se zdráhal přijmouti
tu důstojnost, a teprve když podruhé jednohlasně byl zvolen, k přímluvě svého
zpovědníka dne 17. dubna t. r. přijal jakožto zástupce Boží v řádu (locum Dei
tenens) slib neobmezené poslušnosti od přítomných pěti otců. Aby však pokoru
svou osvědčil, hned po nastoupení své důstojnosti zastával téhož dne v kuchyni
službu kuchtíka, potom vyučoval po 46 dní mládež náboženství v kostele s tako-vou
horlivostí a láskou, že všechny posluchače roznítil.” (T.V.Bílek: Dějiny řádu
Tovaryšstva Ježíšova, str.14).
3.9 Ústava řádu
”Druhým krokem bylo zformulovat ústavu této společnosti. Při této práci přijal
Loyola pomoc Laineze, nejschopnějšího ze svých přívrženců. Dalo se očekávat,
že Ústava tovaryšstva bude vycházet ze stejně vysokého zdroje, když se na věc
podíváme jako Loyola, že totiž strom jezuitství byl do duchovní vinice zasazen
na Boží příkaz. Bylo vyhlášeno, že ústava je zjevením od Boha, že vznikla inspirací
Ducha svatého. To jim dalo absolutní autoritu nad členy a vy-dláždilo cestu
pro to, aby podstrčili Ústavu a kánony Tovaryšstva Ježíšova do samotného křesťanství.
Tyto kánony a ústava nebyly publikovány, a dokonce nebyly oznámeny ani všem
členům společnosti. Bylo s nimi seznámeno jenom málo členů a v jejich plném
rozsahu ještě menší počet z těch předchozích mála členů. Dbali na to, aby kánony
byly tištěny na jejich vlastní koleji v Římě nebo na jejich koleji v Praze.
A pokud se stalo, že byly vytištěny někde jinde, zajistili je a vydání zlikvidovali.
»Nemohu zjistit,« říká M. de la Chalotais, »jestli ústa-vu jezuitů vůbec někdy
viděl nebo prověřoval nějaký tribunál, světský či církevní; nebo vládce - a
to nejen na kancléřském soudu v Praze, když žádali o povolení k tisku. ...
Podnikli všechna možná bezpečnostní opatření, aby ji uchovali v tajnosti.«
Celé století byla ukryta před vědo-mím světa a jenom náhodou byla nakonec vytažena
na světlo z temnoty, ve které byla tak dlouho pohřbena.
Není snadné a zřejmě to není ani možné zjistit, kolik má ústava jezuitů svazků.
M. Louis René de la Chalotais, generální prokurátor krále Ludvíka XV. ve své
Zprávě o ústavě jezuitů, kterou pronesl v Bretaňském parlamentu, mluví o padesáti
svazcích. To bylo roku 1761 neboli 221 let po založení řádu. (J.A.Wylie: The
History of Protestantism, díl II., kniha 15., str. 387-388).
”Loyola jako generál, zůstávaje neustále v Římě, skládal s velikou vnitřní
rozvahou zřízení (konstituci) tovaryšstva, vychovával nováčky, a maje obrácený
zřetel na celý křesťanský svět, posílal jednotlivé tovaryše (otce), kam koho
povolávala potřeba a jeho zvláštní způsobilost. Jeho duchem bylo proniknuto
celé tovaryšstvo, výhradně jeho vůlí vedeno a řízeno, takže kaž-dý úd byl nadchnutý
stejnou poslušností v myšlení a jednání. Křivě by posuzoval Ignáce ten, kdo
by jej měl pouze za bloudivce neb ztřeštilce (fanatika); železná pevnost vůle
jest základ-ním tahem jeho povahy; nadšení, rozumnost i směr k praktickému
jeví se již v jeho prvních důměnkách; a tyto jeho vlastnosti se zdokonalily
rozšířením jeho činnosti ústavou.” (T.V.Bílek: Dějiny řádu Tovaryšstva Ježíšova,
str.14-15).
3.10 Rozšiřování ústavy a stanov řádu
Bezprostředně po oficiálním schválení řádu papežem Pavlem III. nastala pro
Loyolu etapa neustálého doplňování ústavy a stanov řádu. Původně měla ústava
jen čtyři základní body a v takovém znění byla papeži a jeho kardinálům předána.
Ovšem sám papež při schvalování řádu vyzval Loyolu k tomu, aby ústavu ještě
zdokonalil a rozpracoval ji do širší podoby, přičemž kladl důraz na to, aby
v každém bodu ústavy byla zakotvena bezpodmínečná poslušnost pape-ži tak, jak
slibovali.
Bílek doslova píše, že ”Tovaryšstvo Ježíšovo bylo založeno od svého původce
Ignáce z Loyoly ke spáse duší, k obrácení kacířů a zvláště pohanů a konečně
k většímu rozšiřování zbožnosti a katolické víry. K snažšímu a šťastnějšímu
dosažení tohoto přežádoucího cíle podle slibů čistoty a poslušnosti byl tento
řád zavázán nejpřísnějším slibem evangelické chudoby vůbec i zvláště, vyjma
toliko odbory studijní nebo literární (zejména koleje a spojené s nimi konvikty
a semináře), jimž se udělila moc a právo míti důchody, avšak takovým způsobem,
aby se nikdy z těchto příjmů nemohlo nic věnovati a obrátiti k pohodlí, k prospěchu
a užitku tova-ryšstva samého. Těmito a jinými slovy bylo takové Tovaryšstvo
Ježíšovo potvrzeno nejdříve od papeže Pavla III. dne 27. září r. 1540 bulou
»Regiminis militantis Ecclesiae« a zároveň bylo dáno zakladateli povolení ustanoviti
taková pravidla a stanovy, jež by sloužily co nejlépe k ochraně, neporušení
a k vedení řádu.” (T.V.Bílek: Dějiny řádu Tovaryšstva Ježíšova, str.15-16).
Po zvolení prvním generálem řádu Tovaryšstva Ježíšova povolal Ignác své dva
nejvýznam-nější pomocníky, Laineze a Salmerona, a společně vypracovali nové
body ústavy nebo zdoko-nalovali již existující. Ústava řádu byla již na počátku
prohlášena za tajnou a kromě těch nej-povolanějších do ní nesměl nikdo ani
nahlédnout, natož si v ní volně číst nebo z ní cokoli opi-sovat.
Stanovy řádu byly v hlavních rysech dokončeny v roce 1550, přičemž některé
dílčí modifi-kace schválila V. generální kongregace v roce 1594. Stanovy se
několikrát měnily, neboť kaž-dá generální kongregace je oprávněna v nich provádět
změny. Teprve v roce 1967 byl zvěřej-něn úplný text stanov, které byly do té
doby udržovány v nejpřísnější tajnosti. Stanovy mají deset částí, které se
člení na kapitoly a ty podle potřeby na paragrafy.
Řádu tovaryšstva, který směl mít v počátku maximálně šedesát členů, papež Pavel
III. bu-lou ze dne 28. února 1543 povolil ”býti v tomto tovaryšstvu všem těm,
kteréžto do něho při-jmouti, zdálo by se jeho představeným vhodno a nutno”
(T.V.Bílek: Dějiny řádu Tovaryšstva Ježíšova, str.16). To znamená komukoliv
a v jakémkoliv množství, podle libovůle představe-ných.
3.11 Privilegie jezuitů
Kromě toho, jak Bílek dále píše, dostali jezuité právo kázat ve všech kostelích
i na ulicích, přisluhovat všemi svátostmi, zpovídat a udílet rozhřešení ode
všech hříchů a duchovních káz-ní, vyjma neobyčejných zločinů. Dokonce i tam,
kde byla vyslovena kletba a interdikt, byly z tohoto zlořečení chrámy tovaryšstva
vyjmuty a již dopředu prohlášeny za čisté a svaté.
Potom roku 1545 papež osvobodil tovaryšstvo od společného zpívání hodinek,
od společ-ných modliteb, od účastí v průvodech a při poutích a celkově ode
všech pobožností, liturgií a ceremonií, které trvají dlouho (kromě mší a litanií
k svatým).
A nakonec tentýž papež svým listem obdařil 15. listopadu roku 1549 tovaryšstvo
mnohými a velmi rozsáhlými výsadami a všechny osoby a členy samotné společnosti
a všechen její ma-jetek osvobodil od pravomoci a kázně kterýchkoli biskupů
a vzal je přímo pod svou ochranu a ochranu apoštolské stolice.
Takže bylo tovaryšstvo pod bezprostřední papežskou právní mocí. Tím byla již
od počátku papežskou stolicí zaručena politická a diplomatická imunita, kterou
pak v hojné míře jezuité využívali v každé akci a využívají ji i v současné
době. Oproti jiným řádům se jezuitský řád stal organizací výhradně podřízenou
papeži. Ignác z Loyoly dosáhl toho, že jezuité plnili pří-kazy pouze hlavy
katolické církve. Tovaryšstvo se tak přeměnilo z mnišského řádu ”na kato-lické
četnictvo, na černou gardu římských papežů”. (L.N.Velikovič: Černá garda Vatikánu,
str.13).
Generál tovaryšstva navíc dostal neomezenou moc přijímat do svých řad jakýkoliv
počet kněží pro duchovní práci podle svého vlastního uvážení a podle potřeb
řádu. Dostal také po-volení na ně přenášet své výsady, práva, výhody a pravomoce,
jak sám potřebuje a jak sám chce, stejně tak jako přenášet výsady podle své
libovůle na kterékoliv přímé členy svého řádu, které by uznal za vhodné, a
to beze všeho omezení a v jakémkoliv počtu.
Bílek píše, že postavení jezuitského řádu se stalo téměř nedotnutelným a postavení
generá-la tovaryšstva se stalo úplně nedotknutelné, když papež Julius III.
v roce 1552 pohrozil ve zvláštní bule velkou klatbou všem, kteří by instituce,
práva a výsady Tovaryšstva Ježíšova napadali, odpírali jim nebo jim různě škodili
a nebo jezuitům v jejich činnosti jakýmkoliv způsobem překáželi. (T.V.Bílek:
Dějiny řádu Tovaryšstva Ježíšova, str.16-17).
”Jezuité byli povoláni, aby pomohli papežské stolici v boji proti reformaci.
Měli zachránit duše těch, kdo šli za M. Lutherem, J. Kalvínem, U. Zwinglim
a dalšími reformátory. Jezuita A. Rodriguez charakterizoval Tovaryšstvo Ježíšovo
jako eskadronu, kterou Bůh seslal k upevnění své církve. Ignác z Loyoly navrhl
papeži Pavlu III. vybudovat »vojsko Kristovo«, jež bude v každém čase, na kterémkoliv
místě a jakýmikoliv prostředky připraveno bojovat s antikristem Lutherem a
jeho následovníky. Proti Lutherově reformě postavil Ignác z Loyoly kontrarefor-mu.”
(L.N.Velikovič: Černá garda Vatikánu, str.13).
3.12 Rok 1546 - start politické kariéry jezuitů - Tridentský koncil
V roce 1546 se odstartovala politická kariéra jezuitů. Stalo se to tehdy, když
si papež zvolil Laineze a Salmerona, aby ho zastupovali na Tridentském koncilu
ve funkci ”pontifikálních teologů”.
Velikovič píše, že se k nim ”připojilo ještě několik jezuitů, které pověřil
a instruoval sám Loyola. Jezuité na koncilu vystupovali zcela nenápadně a jen
velmi málo, ale zato více po-slouchali a dělali si poznámky. Ignác z Loyoly
jim rozkázal, aby každý večer po zasedání kon-cilu společně všichni zhodnotili
situaci. Jejich úkolem bylo především vést tajná jednání. Loy-ola svým tovaryšům
přikázal, aby ve vhodném okamžiku vnutili koncilu svůj názor a aby na koncilu
vystupovali jako rozhodní zastánci výsad římského papeže. Neustále se měli
vyslovo-vat pro neomezenou moc papežů a proti svolávání celosvětových koncilů,
k nimž by se mohli obracet nespokojenci se stížnostmi proti papežům. Dále je
nabádal k tomu, aby ve svých pro-jevech a také i písemně obhajovali dogma o
papežské neomylnosti, o bezpodmínečné podříze-nosti biskupů, hlavě katolické
církve a o nadřazenosti papežské moci nad světskou mocí.
Na koncilu došlo k rozporům ve věci postoje katolické církve k protestantům.
Část církev-ních otců pokládala za možné se s protestanty smířit. Tento názor
zastával francouzský i ně-mecký panovník. Císař Ferdinand I. žádal od koncilu
významné ústupky: povolení kněžských sňatků, přijímání podobojí, souhlas s
liturgií v německém jazyce a reformu papežství. Koncil však těmto požadavkům
nevyhověl. Usnesení tridentského koncilu o otázkách církevní reformy nesou
pečeť vlivu jezuitského řádu.
Tridentský koncil, trvající 18 let, vypracoval program protireformace. V důsledku
rozporů mezi stoupenci tradičního katolicismu a zastánci reforem, jež by umožnily
kompromis s pro-testantismem, přerušil koncil dvakrát svou práci. Jezuité aktivně
podporovali papeže a hájili zásadu jeho neomezené moci.” (Paese sera, 21.5.1965;
L´Osservatore Romano, 7.3.1971; Informations catholiques internationales, 1972,
č.421, str.14; L.N.Velikovič: Černá garda Vatikánu, str.13).
H. Boehmer píše: ”Tehdy papež využil tento řád jen krátkodobě. Svoji funkci
však zvládl s takovou pohotovostí a horlivostí, že již za Pavla III. se natrvalo
zapojil do všech možných aktivit a získal si důvěru papežské kurie na všechny
časy.” (H. Boehmer: Les Jesuites, str. 47-48).
Tato důvěra měla své opodstatnění. Jezuité, zvláště pak Lainez, spolu se svým
oddaným přítelem kardinálem Moronem, se během tří zasedání koncilu, který skončil
až v roce 1562, stali úskočnými a neúnavnými zastánci papežské autority a nedotknutelnosti
dogmat. Pomocí jejich chytráckých manévrů a obratnosti v argumentování se jim
podařilo porazit opozici a zlikvidovat všechny ”kacířské” požadavky protestantů
včetně sňatků pro kněze, přijímání pod obojí, používání mateřského jazyka při
bohoslužbách, a především reformaci papežství. Na programu zůstala pouze reformace
klášterů. Sám Lainez v mohutném protiútoku vyzdvihl papežskou neomylnost, která
byla vyhlášena vatikánským koncilem o 300 let později. (Vati-kánský koncil,
Řím, 1870).
Svatý stolec se málem zhroutil. Avšak díky neochvějnému vystoupení jezuitů
vyšel z této krize posílen a upevněn. Slova Regimen Ecclesiae militantis, která
Pavel III. zvolil k tomu, aby popsal tento nový řád ve své autorizační bule,
byla tak bohatě ospravedlněna.
3.13 Zesílení řádu
V průběhu času sílil bojovný duch, protože se činnost Loyolových synů kromě
zahraničních misií začala soustřeďovat na duše osob zvláště mezi vládnoucími
třídami. Jejich hlavním bitevním polem je politika, neboť tito ”rádci” soustřeďují
veškeré své úsilí na jediný cíl: Poddanost světa vůči papežství nebo vůči
sobě. Mají-li toho dosáhnout, musí nejprve zdolat politické ”hlavy”. A jak
realizovat tento ideál? K tomu slouží dvě velmi důležité zbraně: být zpovědníky
mocných a vysoko postavených lidí a vychovávat jejich děti. Tímto způsobem
si za-jišťují současnost a připravují budoucnost.
Svatý stolec si brzy uvědomil, jak velikou sílu mu přinese tento nový řád.
Nejprve byl počet jeho členů omezen na 60. Toto omezení však bylo rychle odstraněno.
Když Ignác 31. čer-vence roku 1556 v Římě umíral, pracovali jeho synové mezi
pohany v Indii, Číně, Japonsku, v Novém světě, ale také, a to zejména, v Evropě,
například ve Francii, v jižním a západním Německu, kde bojovali proti ”kacířství”,
ve Španělsku, Portugalsku, Itálii, a dokonce i v Anglii, kam se dostali z
Irska.
Jejich historie plná výkyvů bude, jak ještě uvidíme historií římské sítě, kterou
budou neu-stále roztahovat nad světem a jejíž spojovací články budou stále
trhány a zase spojovány, až budou nakonec spojeny definitivně.
3.14 Porovnání řádu s Biblí
Řád Ignáce z Loyoly se neustále odvolával na Bibli. Biblí obhajoval a dodnes
obhajuje veškeré své počínání, své plány i zákulisní politikaření a intriky.
Bible však s tímto řádem a jeho duchem nemá vůbec nic společného.
Znovu se podívejme, jaký je jeden z rozdílů mezi Loyolovou organizací a jejím
učením a mezi Kristovými učedníky a jejich učením, to je učením Bible svaté.
Ignác z Loyoly vede každého z učedníků na prvním místě výhradně k sobě a ke
svým před-stavám a ke své organizaci. K tomu používá jako plášť Kristova slova
z evangelií, epištol ne-bo z jiným míst Písma.
Prostřednictvím zpovědi a svých Duchovních cvičeních plných různých vidění
a duchovních hlasů si osobuje právo na ovládnutí člověka. Usurpuje si moc
vládnout nad svědomím druhých a snaží se beze zbytku ovládnout vůli svých učedníků
a totálně jim přeměnit jejich vlastní osobnost a osobitost přesně podle svého
vlastního vzoru, to je i podle svých vlastních duchovních prožitků.
Snaží se ze svých učedníků vytvořit organizaci totálních robotů, schopných
a ochotných vykonat sebehroznější a sebefanatičtější rozkaz, nad kterým nesmí
uvažovat.
Ignác z Loyoly, jakož i další generálové řádu, se ve své organizaci snaží prostřednictvím
svých podřízených postupně všechny ovládnout. A stále k tomu s úspěchem používá
Bibli, kterou však tímto způsobem pouze zneužívá a obrací proti člověku. Tam,
kde Bible hovoří obraznou, symbolickou, duchovní mluvou, tam oni tomu dávají
skutečný, doslovný význam a tam, kde to bibličtí pisatelé myslí doslovně, tam
oni to pro změnu vykládají duchovně a symbolicky. Tím dochází ke zmatku a
nesmylným významům biblického textu. A k těmto pře-krouceným výkladům pak vedou
jezuité své učedníky tak, aby prokazovali obdiv výhradně ke svým jezuitským
učitelům.
Na druhé straně apoštolové a později i reformátoři vedou svým učením a svými
dopisy výhradně k Ježíši Kristu. Odmítají jakýmkoliv způsobem vstupovat do
svědomí člověka s cílem ovládnout ho pro své plány. Nezakládají žádnou svoji
vlastní organizaci a odmítají ja-kékoliv vlastnické právo na ty, kteří díky
jejich svědectví v Ježíše Krista uvěřili.
Dokladem toho nám je například první dopis apoštola Pavla ke Korintským, kde
již v 1. kapitole ve verši 12. řeší spor mezi věřícími, při kterém se hádají,
kdo komu patří: ”jeden každý z vás říká: Já jsem Pavlův, já Apollův, já Petrův,
já pak Kristův.”
Ale v následujících verších stejné kapitoly apoštol Pavel jasně ukazuje, že
ho taková přivlastňování, kdo komu patří vůbec nezajímají. Že ho pouze zajímá,
koho on sám pokřtil nebo komu vydal svědectví, a to jen z toho důvodu, že pak
takového člověka odevzdává výhradně pod moc Boha a jeho Syna Ježíše Krista.
Ve verši 26. této kapitoly apoštol Pavel rozhádané spolubratry kárá, že jednají
pouze tělesně, to je ”podle těla” a že své pokřtění chápou pouze přízemně,
pouze podle ”moudrosti světa” a v ostatních verších této kapitoly jim ukazuje,
že celou věc musí vidět z pohledu Boha.
Jinými slovy skuteční Kristovi učedníci plně respektují svobodnou vůli u každého,
s kým přijdou do styku a nechávají na jeho vlastním, svobodném rozhodnutí,
jakou životní cestu si vybere. Skuteční Kristovi učedníci ve svém učení ukazují
výhradně na Ježíše Krista a sebe samotné odsouvají až na poslední místo, zatímco
u zakladatele řádu Ignáce Loyoly vidíme přesně opak.
A stejného ducha apoštola Pavla můžeme pozorovat i u reformátorů, kteří žili
v době Ignáce z Loyoly. Ti se nikdy nesnažili založit si svůj vlastní řád
nebo svou církev a nikdy se ne-snažili svým učením ovládnout vůli a svědomí
druhých. Nikdy se nesnažili vymazat ze svých učeníků jejich osobitý charakter.
Odmítali jakékoliv projevy fanatismu, asketismu a sebetýrání, protože ani
Bible takovou formu křesťanského života nezná.
|