4.1 Poslušnost - základní
kámen ducha řádu
Prostřednictvím stručného popisu ducha Exercicií - Duchovních cvičení - jsme poznali,
jak zakladatel společnosti Tovaryšstva Ježíšova, Ignác z Loyoly, zůstal ve svém
zjednodušujícím mysticismu, církevní disciplíně a obecně řečeno ve svém pojetí
poddanosti zcela zpátečnický. Zotročující ústava a Duchovní cvičení, což jsou
základní kameny tohoto celého systému, nás nenechávají na pochybách. Jsou to
dva základní nástroje, které proměňují svobodného člověka v totálního otroka
se zlikvidovanou individualitou a úplně potlačenou svobodnou vůlí.
Duch řádu je stále stejný. Neustále podléhá středověkému fanatismu, jehož základním
článkem je bezvýhradná poslušnost. A tato poslušnost v jezuitském řádu má i přes
všechny moderní náhledy a alibistická zdůvodnění ze strany jezuitů své velmi
zvláštní, ba přímo hlavní postavení i v současné době. V souhrnu všech pravidel
tohoto řádu má nesporně přední místo.
Jedině tak může být řád totiž schopen splnit i ty nejnáročnější politické úkoly
Vatikánu. Duch tohoto řádu nesmí ani v sebemenším měřítku pod náporem postupující
demokracie, po-stupujícího ekumenismu, šířících se světových mírových hnutí a
padajících totalitních režimů po celém světě ze svých nároků slevit, natož se
změnit v benevolentnější řád. Duch řádu a poslušnost jezuitů jsou neoddělitelné.
Proto ani v nejmenším nesmí poslušnost jezuitů a jejich výchova polevit.
”Věrnost Vatikánu překračuje meze fanatismu, jak můžeme snadno zjistit z Ignácových
Pravidel k církevnímu smýšlení. Uvádím tu alespoň úryvek:
Prvním pravidlem jest, že musíme míti ducha připraveného a ochotného uposlechnouti
- odložíce veškerý úsudek vlastní - ve všem pravé choti Krista, Pána našeho,
jíž jest naše svatá matka, církev hierarchická. ... (Pravidlo č.1)
Abychom si ve všem správně počínali, musíme vždy držeti, že o bílém, které já
vidím, jest mi uvěřiti, že je to černé, jestliže to církev hierarchická rozhodne.
... (Pravidlo č.13) ” (Alighiero Tondi: Tajná moc Jezuitů, Praha, 1955, str.7)
4.2 Poslušnost jezuitů maskována
Aby jezuité zakryli svoji bezcitnou poslušnost Vatikánu, čas od času napíší
jejich spisova-telé ”omluvný” či ”vymlouvající se” panflet o tom, jak to s
nimi v současné době je. Z tako-vých oficiálních článků se však maximálně dovídáme,
že jejich řád je téměř u konce své exis-tence, že jsou už vymírajícím řádem
s velmi malou členskou základnou a s běžným, katolic-kým učením. Tak například
Folliet jezuity hájí, když říká, že v otázce jezuitské poslušnosti se nejedná
o nic jiného než o běžnou ”náboženskou poslušnost”, důležitou pro jakékoli
sdružení lidí.
Náboženská poslušnost jezuitů však v žádném případě nesouvisí s běžnou náboženskou
poslušností vycházející z Bible. Podobné příkazy, jaké jsou v ústavě jezuitů
nebo v Duchov-ních cvičeních najdeme už jen v trestaneckých řádech věznic nebo
v řádech pracovních tábo-rů, ale v žádném případě nemají ani to nejmenší biblické
opodstatnění. Rozhodně jezuitský pojem poslušnosti nenajdeme v učení biblických
proroků, apoštolů a dalších božích služební-ků, ani v jejich životě. Biblická
poslušnost na prvním místě respektuje osobnost každého člo-věka a jeho vlastní
svobodu.
I když poslušnost v pojetí řádu tovaryšstva ponižuje lidskou přirozenost a
důstojnost až na úroveň mrtvoly, přesto další jezuitský spisovatel a obhájce
jezuitského řádu R.P. Rouquette drze píše: ”Ani v nejmenším se nejedná o ponížení
člověka. Tato inteligentní a ochotná po-slušnost je vrcholem svobody. ... je
osvobozením od otročení vlastnímu já ...”
Když si však zdravě uvažující člověk pročte jezuitské stanovy a ústavu a když
si přečte Duchovní cvičení, pak si nutně musí uvědomit, jaká je to absurdnost
žádat po člověku, aby si nechal líbit od svého představeného ničit svého ducha,
svoji duši i své tělo tak, aby se již hned od samého počátku stal přirozeným
odpůrcem jakékoliv svobody. Každý inteligentní člověk musí vnímat, jak je to
giganticky nemožné, aby si člověk sám na sebe - na svůj rozum, na svůj cit,
na své pocity a na své tělo dobrovolně nechal uvalit takové požadavky, aby
se stal tvárným a poddajným nástrojem v rukou nadřízeného.
A právě toho dosahují jezuité, a to i v dnešní době. Dovedou v člověku vypěstovat
takovou poslušnost, že se duch řádu nezmění v žádném prostředí. Kdekoliv a
kdykoliv se mistrně při-způsobí a oblékne masku modernizace, jak to v závěrečných
svazcích této knihy ještě uvidí-me.
4.3 Duchovní cvičení - brána k poslušnosti
Svého výsledku dosahuje řád stále stejnými způsoby. Ať se jedná o dobu středověku,
no-vověku nebo o dnešní dobu, metody zůstávají naprosto stejné. Jejich síla
spočívá v samotných základech položených Ignácem. Jeho odkaz je natolik sugestivní
a natolik vtíravý, že už zpo-čátku je téměř nemožné mu odolat, a to zvláště
u takových typů lidí, kteří vnitřně touží po svém lidském vůdci a nebo nejsou
se stavem okolních věcí a sami se sebou spokojeni.
Sotva kdo si však uvědomí, jak je to nebezpečné zahrávat si jen s myšlenkou
vyzkoušet si účinky Duchovních cvičení přímo na sobě nebo přímo absolvovat
výklady a učení Ignáce z Loyoly. Aniž to sám na sobě v prvních chvílích zpozoruje,
bude jeho nitro pomalu, ale přesto velmi intenzivně převáděno na úkol potlačovat
svou vlastní vnitřní svobodu ducha, duše a těla a stále více a více se poddávat
jezuitskému pojetí poslušnosti, která vrcholí úplným pohřbe-ním sama sebe.
Rozproudí se v něm takové pochody, nastartuje se v něm taková reakce vede-ná
přímo samotným ďábelským duchem, že ji již nebude moci nikdy zastavit. A veškeré
ta-jemství je v samotném duchu řádu a v nástrojích, které tento duch udržuje
jako stále aktivní a činné k rozproudění pochodů poslušnosti až do úplné krajnosti.
4.4 Ukázky pravé poslušnosti jezuitů
Známé rčení ”perinde ac si cadaver essent” (jako by byl mrtvolou) v rukou hrobníka,
mů-žeme podle Follieta najít ve veškeré ”duchovní literatuře” a dokonce i na
Východě v hašimit-ské ústavě, kde stejný duch proniká islámem, ale i hinduismem
nebo budhismem. (Hašimita je člen arabské rodiny mající stejné předky jako
prorok Mohamed, neboť Hašim byl pradědeček Mohameda.)
Jezuité mají být v rukou svého nadřízeného jako ”hmota reagující na každý podnět,
jako vosková koule, kterou lze tvarovat a natahovat jakýmkoli směrem, jako
malý krucifix vyzdvi-hovaný vzhůru a libovolně ovladatelný.”
O těchto formulacích se nedá říci, že by byly nějak osvícenecké. Poznámky a
výklady sa-motného tvůrce tohoto řádu přesně vymezují jejich pravý význam.
Pro jezuitu bez rozdílu v postavení platí, že prvořadou ctností je poslušnost,
která je podle Borgia ”nejsilnějším ochranným valem celého tovaryšstva”, a
tvrdí, že pro ni nestačí obětovat pouze vůli, ale také rozum a dokonce i všechny
mravní zábrany.
”Buďme si více než jisti, že vše je správné a v pořádku, když to přikazuje
nadřízený,” na-psal Loyola. A dále píše: ”Kdyby vám Bůh za pána stanovil nerozumné
zvíře, nesmíte zaváhat ho poslouchat jako svého mistra a vůdce, protože Bůh
to tak nařídil.”
A to ještě není všechno. Jezuita nesmí ve svém nadřízeném vidět omylného člověka,
ale přímo samotného, dokonalého a neomylného Krista. J. Huber, profesor katolické
teologie v Mnichově a autor jedné z nejdůležitějších prací o jezuitech, napsal:
”Je spočítáno, že ústava pětsetkrát opakuje, že člověk musí v osobě generála
vidět Krista.” (J. Huber: Les Jesuites, str. 71 a 73)
Disciplínu řádu, která bývá často připodobňovaná k vojenské disciplíně, nelze
ve skuteč-nosti porovnávat ani s vojenským režimem. ”Vojenská poslušnost se
ani na chvíli nevyrovná poslušnosti jezuitské, za kterou je daleko, daleko
pozadu. Jezuitská poslušnost je naprosto nesmlouvavá a rozsáhlejší, protože
se zmocňuje celého člověka a v žádném případě se nespo-kojuje pouze s vnějším
projevem, jak je tomu v armádě. Jezuitská poslušnost požaduje oběto-vání vůle
a odložení vlastního logického úsudku člověka.” (J. Huber: Les Jesuites, str.
73)
V dopise portugalským jezuitům samotný Ignác uvádí: ”Černou musíme vidět jako
bílou, jestliže to tvrdí církev.”
Takový je tedy ”vrchol svobody” a ”osvobození od otročení vlastnímu já”, jak
to vychvalo-val jezuita R.P. Rouquette.
Jezuita je skutečně zbaven vlastní svobody a je absolutně podřízen svým pánům.
Každá pochybnost nebo výčitka svědomí by mu byla počítána za těžký hřích.
4.5 Ústava řádu a jeho struktura
Loyolovi pokračovatelé si všechna naučení ústavy dobře ve své paměti uchovávali
a při sledování svých plánů se jich v fanaticky drželi každé době, o čemž svědčí,
že ústava jezuitů je uchovávaná a přísně dodržovaná i dnes.
Dokumentují to například knihy bývalého italského jezuitského kněze A. Tondiho,
který 7.února 1936 vstoupil do jezuitského řádu a prošel všemi stupni jezuitské
výchovy. Vystudo-val i Gregoriánskou papežskou univerzitu určenou zejména pro
jezuitské kněze, ale 21. dubna 1952 se mu podařilo z rukou jezuitů uprchnout
a vysvobodit se i z obklíčení policie, kterou proti němu jezuité poštvali.
Rozeberme si nyní strukturu řádu a její ústavu v bližším pohledu a pak teprve
pochopíme, jaký nestvůrný systém ve skutečnosti vznikl a jakého má tento systém
ducha.
Bílek píše, že podle Ústavy Tovaryšstva Ježíšova byl řád rozdělen na čtyři
třídy:
Třídu profesů (profesorové, asistenti a provinciálové a generál. Je to nejvyšší
třída)
Třídu duchovních pomocníků (koadjuktorů)
Třídu učitelů a studentů (scholastiků)
Třídu nováčků (absolventů noviciátu - noviců. To je nejnižší stupeň).
4.6 Třída profesů - nejvyšší stupeň - jezuité 4. slibu
Profesoři byli co do počtu nejmenší skupinou a generálovi skládali řeholní
sliby z chudoby, čistoty a poslušnosti. Ovšem kromě toho slavnostně skládali
římskému papeži ještě slib neo-mezené poslušnosti, a to přímo do papežových
rukou.
”Ale tento slib jezuité vztahovali pouze a jedině k misiím, ... přestože to
z ústavy řádu nevy-svítá, kde doslovně stojí: »Slovům v apoštolských listech,
kde se o poslušnosti římskému pape-ži jedná, musí se jedině v tomto smyslu
rozuměti: Že se zavazují poslouchati papeže ve všem, i kamkoli by je poslal.«
Mimo to každý profesor podle ústavy řádu sliboval před generálem nebo jeho
náměstkem, že nikdy a nic nepodnikne, co by nařízené chudobě řádu odporovalo
anebo ji omezovalo, leda by takového omezení vyžadovaly důležité příčiny.
Dále profesor sliboval, že nikdy ani přímo ani nepřímo nechce povznešení k
důstojenství řádu vyhledávati ani o ně usilovati. Sliboval též, že nechce nikdy
vyhledávati prelátství a jiné-ho důstojenství mimo řád, a kdyby k takovému
důstojenství byl volen, že nechce je přijmouti, leč by mu to přikázal představený
řádu, jemuž pod smrtelným hříchem k poslušnosti jest zavá-zán. A kdyby v tomto
pádu o někom věděl, kdo by o důstojenství toho stál, že chce jej předsta-veným
řádu udati i se všemi okolnostmi, jež se k tomu vztahují.
A nakonec profesor sliboval, že kdyby někdy za biskupa zvolen neb k nějaké
jiné důstojnos-ti vyšší v církvi povznesen býti měl, bude s ohledem na pečlivé
vykonávání úřadu mu svěřené-ho vždy generála řádu ctíti a nikdy se nebude zdráhati
rady jeho, kterou mu buď bezprostřed-ně sám aneb některým svým pomocníkem udělí,
poslouchati a podle ní pokračovati více než dle svého vlastního přesvědčení.
Z toho patrno, že i profesor zvolený za biskupa neb kardinála nepřestával býti
ani v tomto novém stavu svém členem řádu, oddán jsa slepou poslušností představeným
tovaryšstva.
Profesorové byli jaksi aristokraty církevního jezuitského státu. Oni zastávali
důležitá místa při dvorech panovníků, jichž byli zpovědníky; bydleli ve zvláštních
domech (domus professo-rum), které nesměly míti žádného jmění, anebo cestovali
pouze z papežského rozkazu. V jejich rukou byla správní a zákonodární moc řádu.
Suarez je nazývá sloupy, na nichž spočívá celý řád. Oni byli zasvěceni v nejtajnější
zásady a účely tovaryšstva; oni vykonávali nejvyšší úkoly společnosti a měli
nárok na nejpřednější hodnosti a důstojnosti řádu. Z třídy profesorů se volil
generál - představený řádu, jeho asistenti a provinciálové.
Do třídy profesorů nenáleželi učedníci s trojím slibem, o nichž se v ústavě
řádu činí zmínky bez bližšího označení jejich postavení v řádu. To byli tajní
jezuité, totiž osoby duchovní neb světské, rozličných stavů a povolání a obzvláštních
schopností, třeba i vědecky méně vzdělaní, kteří (dle Const. P. V. cap. III.
paragraf 3.) směli býti do řádu připuštěni jenom z důležitých příčin, aby jeho
účelům sloužili za tajné nástroje.” (T.V.Bílek: Dějiny řádu Tovaryšstva Ježí-šova,
str.18-19)
Tyto výše uvedené zásady platí i v dnešní době a nic se nemění na tom, že uběhlo
již 100 let od doby, kdy Bílek svou knihu sepsal. Ustanovení týkající se 4.
stupně jezuitských řeholní-ků budou platná, jak dále uvidíme i v nejbližší
budoucnosti.
4.7 Poslušnost profesů
Bývalý jezuitský kněz A. Tondi doplňuje, jakým učením jsou profesorové vzděláváni,
podle jakých pravidel se v dnešní době řídí a jakou poslušnost musí vyvinout,
aby byl duch řádu zachován. Následující body byly dlouho drženy v tajnosti:
” »Učení sv.Tomáše Aquinského... je povinné« (Epitome Instituti Societatis
Jesu, Romae, 1943, čl.315).
»Za profesory musí být vybráni ti jezuité, kteří toto učení uznávají a kteří
skýtají záruku, že k tomuto učení vzbudí úctu i u svých žáků. V opačném případě
je profesor sesazen« (č.318).
»Jiná učení se nepřipouštějí ani ústně ve veřejných kázáních, ani v knihách,
které nemohou být vydány bez předchozího schválení generálním představeným.
Ba co více, odlišným míně-ním v obvyklých věcech ... je třeba, pokud je to
možné, předejít.« (Pravidlo 42).
»Jezuité se musí přidržovat toho nejspolehlivějšího a nejosvědčenějšího pravověrného
uče-ní, které je pojetí svaté stolice nejbližší.« (čl.314).
Nikdo nesmí zavádět nová a původní učení, i když jsou v souladu s katolickou
vírou; každý musí být připraven podřídit svůj vlastní názor názoru tovaryšstva.”
(Alighiero Tondi: Jezuité, Praha, 1958, str.120)
4.8 Některá pravidla pro nejvyšší stupeň řádu
”Cituji několik příkladů z uvedených nařízení (přeloženo z latinského originálu
jezuity Ma-ria Barbéry »Ratio studiorum a čtvrtá část ustanovení Tovaryšstva
Ježíšova«, Padova, 1942):
»Profesoři filozofie, kteří jeví sklon k novotám, nebo jsou příliš svobodymyslného
ducha, nechť jsou bezodkladně z učitelské funkce odstraněni.« (z Pravidel provinciála,
16)
»Naši (t.j. jezuité) nechť ve scholastické teologii přísně sledují učení svatého
Tomáše, drží se ho jako vlastního učitele a všemožně se snaží vštípit žákům
co největší úctu k němu.« (z Pravidel profesora scholastické teologie, 2)
»Nestačí uvádět názory učitelů a zamlčovat vlastní, ale je nutno hájit názory
svatého To-máše, jak bylo řečeno, nebo celou otázku vynechat.« (z Pravidel
profesora scholastické teolo-gie, 13)
»(Profesor církevních dějin) ... nechť co nejpřesvědčivěji dokazuje, že práva
církve a její hlavy mají staré základy. Je třeba, aby ukázal jako naprostý
výmysl vše, co novotáři (čti: pro-testanté a všichni kacíři) napsali o novosti
těchto práv« (z Pravidel profesora církevních dě-jin,4).” (Alighiero Tondi:
Tajná moc Jezuitů, str.7-8)
” »(Provinciál) nechť si je především vědom toho, že na stolici teologie smějí
být ustanovo-váni toliko ti, kdo jsou plně oddáni svatému Tomáši; naproti tomu
ti, kdo mají k němu daleko, nebo jeví k němu malou příchylnost, nesmějí být
k vyučování připuštěni.« (z Pravidel provin-ciála, 9, paragraf 2)
»(Profesor hebrejštiny) musí mít, mezi jiným, hlavně na zřeteli, aby hájil
překlad Písma svatého schválený církví.« (z Pravidel profesora hebrejštiny,
2)
»(Profesor Písma svatého), nechť nepopírá, jestliže je tu nějaké dogma, o kterém
převážná většina otců nebo teologů tvrdí, že se dá z Písma svatého dokázat,
že se to dogma z něho do-kázat dá.« (z Pravidel profesora Písma svatého, 8)
»To, čeho lze z židovských rabínů použít ve prospěch Vulgaty nebo katolických
dogmat, musí to uvádět takovým způsobem, aby se nepodpořila jejich autorita,
aby se nestalo, že by si je někteří obzvlášť oblíbili, zvláště ty z nich, kteří
v pozdějších dobách psali o našem pánu Ježíši Kristu.« (z Pravidel profesora
Písma svatého, 9)” (Alighiero Tondi: Jezuité, str.257-261)
4.9 Profesové - nejvyšší stupeň robotů
Nejvyšší učednický stupeň v jezuitské posloupnosti, profes nebo také profesor,
odráží svou činností předchozí stupně. Profesor nesmí udělat nic, co nemá povoleno
od generála nebo provinciála, nesmí přijít s žádnou novou myšlenkou, z žádným
novým podnětem a nápadem, ani s žádným vynálezem.
Právě naopak. Všechny nové myšlenky a podněty musí buď okamžitě konzultovat
s generá-lem, neboť k jejich opatrné, okleštěné interpretaci musí získat povolení
pouze od generála řádu. Případně je musí okamžitě zavrhnout, pokud se jimi
generál nechce zabývat.
Vskutku ”zářivé, přínosné světlo” totožné s nejhlubší tmou je prostřednictvím
těchto učite-lů ”světla” vléváno do lačných myslí a duší mladých posluchačů.
Od svých učitelů čekají pří-nos a povznesení ducha a mysli, ale jejich hladové
nitro je ubíjeno dogmaty a kánony, které jsou stejné jako před stoletími. Jejich
mysl hladovějící po poznání je umrtvována a vedena k nenávisti ke šemu, co
je nové, progresivní a osvobozující. Řád si tak vybudoval nekonečnou řadu svých
robotů, aby systematicky, krok za krokem a nepozorovaně mohli vytvářet nové
a nové roboty s rozleptaným vnitrem, ale s fanatickou poslušností a schopné
potom vykonat jakýkoli úkol. Tím je zaručena výchova těch nejspolehlivějších
a nejvýkonnějších jezuitů v každé generaci a v každém století.
4.10 Generál řádu - neomezený vládce
Podívejme se nyní na funkci generála řádu. Bílek píše:
”Generál byl doživotní ředitel a vládce řádu, jemuž byl, jako papež pro církev,
náměstkem božím. Papež Julius III. (1550-1555) nařídil coby obhájce řádu zvláštní
bulou jeho členům, aby svého generála poslouchali a vysoce ctili coby samého
Krista. V generálu se soustředila silná vládní moc; on jmenoval provinciály
a ostatní úředníky obyčejně na tři léta; on rozho-doval o přijímání údů, kteréž
mohl z řádu propustiti aneb vyhostiti bez udání příčin; on přijí-mal zprávy
provinciálů, prokurátorů a jiných úředníků, v jistých dobách jemu zasílané,
jakož i velké sumy peněz k podpoře řádu určené; jemu byly od cenzorů v provinciích
podávané zprá-vy o knihách, sepsaných od členů řádu, kteréž on předkládal revisorům
a dle jejich zprávy ustanovil, co se v nich změniti má; on se přesvědčoval
o stavu jednotlivých domů a sídel skrze visitátory od něho zplnomocněnými;
jemu náleželo právo údy osvobozovati od konstitucí a pravidel řádu, pokud toho
bylo potřebí dle poměrů osob, místa a času; celá správa, řízení a právomocnost
(zplnomocnění) spočívala v jeho rukou.
Generál vládl však též nad svědomím svých podřízených, nad jejich nejtajnějšími
myšlen-kami, a toho dosáhl dle ústavy řádu dvojím prostředkem. Předně byl každý
úd řádu povinen představenému věrně a svědomitě oznámiti všecky chyby a poklésky,
náklonnosti a vášně, kte-ré u spolubratra zpozoroval. Za druhé, každý jezuita
bez rozdílu musil aspoň jednou do roka buď generálu samému neb jeho náměstkovi
odkrýti své nejtajnější myšlenky a činy všeobec-nou zpovědí. Tím způsobem poznával
generál všecky členy řádu, jejich schopnosti a vlastnos-ti, dle nichž každého
pak upotřebil k rozličným úkolům a k prospěchu celého řádu.
K pomoci úřadování vyvolil si generál sám tajemníka, jemuž odevzdal řízení
veškerých záležitostí, ale nikoli svou moc; kromě toho obstarávali záležitosti
řádu ještě asistenti a pro-kurátorové a zvláště generální prokurátoři zastávali
zájmy řádu při panovnických dvorech.” (T.V.Bílek: Dějiny řádu Tovaryšstva Ježíšova,
str.19-20)
A dále Bílek popisuje, že generál je volen jezuitskou konkregací složenou z
profesů, která jako jediná má právo ho případně i sesadit. Při volbě generála
se postupovalo stejně jako při volbě papeže. Sešla se generální kongregace,
zcela se uzavřela a nerozešla se dřív, dokud ne-bylo v otázce generála jasno
a generál nebyl zvolen.
Pokud šlo o sesazení generála, usiloval generál všemi svými prostředky, aby
se kongregace nesešla. Proto také nebyl žádný generál nikdy sesazen, i když
bylo mnohokrát vyvinuto hodně úsilí k tomu, aby k sesazení generála došlo.
Takže ani kongregace neměla takovou moc, jako generál. Jezuitský historik Mariana
(† 1623) ve svém spisku o jezuitech píše:
”Veškerá vláda řádu jezuitského jest samovláda neomezená. V případech velmi
mnohých počínají si zúplna nezákonitě; neboť buď není v řádu zákonů žádných,
neb jestli je jich, jsou i výminky od zákonů těch. Generál nespravuje se žádným
řádem, nýbrž svěřuje správu každé provincie dvěma neb třem členům řádu, o jejichž
otrocké oddanosti nezvratných má důkazů; ostatními pak členy, byť by byli sebe
lepší a vzdělanější opovrhuje. Nemáť generál jiné péče, než aby si tuto samovládu
udržel, a žije v bázni neustále, aby mu v tom jiní členové řádu újmy nečinili,
aneb v libovůli jeho nepřekáželi. Jemu i asistentům jeho jsou generální sbory
největší obavou, proto všemožně hledí takové zmařiti, aby nemusil, jak se to
při kongregacích těchto obyčejně děje, účty klásti z činů svých před očima
veškerého řádu. Vláda jeho jest neodvislá (nezávislá) a libovolná, a kdyby
se i dobře vědělo, že chybuje, přece jest velká část členů na jeho straně a
chválí konání jeho; činíť to někteří z nevědomosti, jiní z pochlebenství, aby
se mu zalíbili, obyčejně pak chovají se tak všichni, že si nechtí rozhněvati
tak mocného pána, který je buď, jsou-li již v úřad nějaký dosazeni, i na dál
v něm ponechati, aneb nemají-li posud úřadu žádného, k důstojenství povznésti
může.” (T.V.Bílek: Dějiny řádu Tovaryšstva Ježíšo-va, str.22)
Bílek dále popisuje, že generál měl v každé provincii své zástupce - provinciály
jako mís-todržitele, kteří neustále podávali informace asistentům provincie
a ti pak přímo generálovi. V provinciích byli provinciálům přímo podřízeni
profesorové čtyř slibů. Ostatní členové jezuit-ského řádu: rektoři, děkané,
dále magistři - to je vrchní představení jezuitských škol a učilišť, misionáři
a scholastikové patřili pod nižší organizační články a pokud chtěli, mohli
složit pouze trojí slib - poslušnosti, chudoby a čistoty, ovšem jen soukromě,
tedy ne slavnostně a veřejně, aby z nich někteří mohli nepozorovaně vykonávat
tajné služby. Vystoupit z řádu pak mohli zase jenom s výslovným povolením generála.
(str. 22-23)
4.11 Moc generála nad svými jezuity v praxi
Exjezuitský kněz A. Tondi ukazuje, že to, co píše Bílek, není v žádném případě
zastaralá historie, která by byla vhodná pouze k uložení do muzejních archivů.
Tondi na svém životním příběhu ukazuje, že praxe, kterou T.V. Bílek popisuje,
platí plně i v dnešní době.
K předchozím pravidlům jezuitského řádu píše: ”Tato pravidla Tovaryšstva Ježíšova
se zdají zastaralá, a proto čtenář pravděpodobně pojme podezření, že snad už
vyšla z užívání; ale v tom se mýlí, protože tím, že jejich obsah se nepřímo
týká i dneška, mají ještě dnes svoji dřívější platnost.” (Alighiero Tondi:
Jezuité, str.261)
Tato platnost je udržována tím, že duch řádu založený na poslušnosti jeho členů
svému generálovi a papežovi je stále neměnný. To je základní Ignácův předpoklad,
aby řád mohl plnit i ty nejintimnější a nejchoulostivější úkoly Říma a Vatikánu.
”Cílem řádu je zorganizovat a upevnit co nejukázněnější a co nejúčinnější armádu.
Aby bylo tohoto cíle dosaženo, je třeba zničit přirozenou osobnost členů a
nahradit ji osobností fiktivní. Proto musí jezuitské zákonodárství nutně směřovat
k absolutismu. Tak tomu skutečně i je. Generál řádu je absolutní hlavou řádu,
teoreticky podřízenou nejvyšší řádové kongrega-ci. Prakticky - je-li to člověk
despotický - jako byl například otec Wlodzimierz Ledóchowski - jedná podle
své vůle, zcela diktátorsky. Jakýkoli odpor proti němu je obtížný, téměř nemožný.
Vyžaduje značnou dávku odvahy a je téměř vždy marný, nebo ještě hůře, velmi
nebezpečný.
»Jakmile se ukázalo, že jeho pravomoc je nedostatečná,« řekl mi otec Robert
Leiber, osob-ní tajemník papeže Pia XII., »obracel se Ledóchowski proti vůli
tovaryšstva na papeže a žádal o revizi a povolení odchylek od řádové řehole,
přičemž se lživě odvolával přímo na přání řá-du, který si však přál opak. A
tím prosadil svou vůli.«
Bylo tomu tak například, když šlo o »skládání počtu ze svědomí.« Podle staré
Ústavy Tova-ryšstva Ježíšova (Např. v: Examen generale iis omnibus qui in Societate
Iesu admitti petent proponendum, c.4; n.34, 35, 36, 38, 39, 40. nebo: Constitutiones
Societatis Iesu, část I, c.4, n.6; část VI, c.1, n.2. a nebo: Epitome Instituti
Societatis Iesu, n.22, paragraf 7, 3; n.66, 3; n.201, paragraf 1, 2; n.202;
n.424, paragraf 1; n.437, paragraf 1; n.451, 3.) je každý člen povi-nen čas
od času vyjevit představenému své svědomí, aniž mu cokoli zatají. Pravidlo
40 sumáře Pravidel řádu zní: »Kdo se odhodlá k našemu tovaryšstvu v Pánu se
přidati a v něm ku větší cti a slávě boží setrvati, musí buď ve zpovědi, nebo
pod tajemstvím, nebo jak mu to bude mi-lejší a s větší pro něho útěchou, svědomí
své s velikou pokorou a láskou vyjeviti, nic nezataju-je, čím byl Pána všehomíra
urazil; a též podá úplnou zprávu o celém dosavadním životě, neb alespoň o tom,
co jest nejdůležitějšího, a to představenému celého tovaryšstva, který tehdá
bude, nebo na kterého z představených nebo z podřízených by onen věc tu vznesl,
dle toho, jak za lepší uzná. A každého šestého měsíce jeden každý takovouto
zprávu o sobě činí, počínaje od poslední, již vykonal. Taktéž vidí se býti
záhodno, aby skuteční koadjutorové a profesorové jednou za rok neb i častěji,
uzná-li vrchní za dobré, řečeným způsobem, svědomí své jemu vyjevovali.«
Svatá stolice správně odsoudila toto zasahování představených do vědomí subjektů
jako nepřípustné tím spíše, že se rozšířilo z jezuitského řádu i jinam, dokonce
i do některých semi-nářů. Jedno je totiž zpovědník (a i o tom by se dalo ještě
mnoho diskutovat), a něco jiného je představený. Kromě toho zmírnění uvedené
v pravidle 40, podle něhož má subjekt právo složit představenému počet ze svého
svědomí tím, že se mu pod pečetí »tajemství« vyzpovídá, není prakticky k ničemu.
Z vlastní zkušenosti i ze zkušenosti jiných velmi dobře vím, že žádat o to,
znamenalo znepřátelit si představeného, projevit mu nepřímo nedůvěru, obavu,
že vyjevené skutečnosti sdělí jiným a že jich zneužije ke škodě subjektu. Tím
spíše, že podle stanov řádu se obsahu »složeného počtu« zajišťuje tajnost.
Proč se tedy zpovídat? Což snad představený není s to zachovat tajemství?
Pravda je jiná: jezuité dobře vědí, že tato záruka nemá žádnou cenu. Neboť
třebaže para-graf 1 článku 204 Epitome Instituti Societatis Iesu zakazuje jakékoliv
prozrazení, pokud zain-teresovaná osoba k tomu nedala výslovný souhlas, paragraf
2 prakticky tuto záruku ruší. Pa-ragraf 1: Co bylo slyšeno při složení počtu
ze svědomí, nesmí nikdo ani přímo, ani nepřímo dále vyjevovati, leč s výslovným
souhlasem toho, kdo jej složil. Paragraf 2: Neprohlásil-li podřízený, že s
tím nesouhlasí, musí představený při zachování tajemství jednat s takovou obezřetností,
která je nutná nebo prospěšná podřízenému nebo tovaryšstvu. Nezřídka však opatrnost
vyžaduje, aby byl vyžádán výslovný souhlas.
Proto svatá stolice zakázala v kanonickém právu (vyhlášeném Benediktem XV.
bulou Pro-videntissima z 27. května 1917 a platném od 19. května 1918) »skládání
počtu ze svědomí« (kánon 540)
»Kánon 540, paragraf 1: Všem řeholním představeným se přísně zapovídá vyvíjet
na osoby jim podřízené jakýkoli nátlak, aby jim skládaly počet ze svědomí.
Paragraf 2: Nijak se však podřízeným nebrání, aby svobodně a bez vyzvání mohli
otevírat svou duši představeným; je dokonce možné, aby se sami se synovskou
důvěrou obraceli na představené, předkládajíce jim, jsou-li kněžími, pochybnosti
a úzkosti svého svědomí.«
A Tovaryšstvo Ježíšovo si oddychlo.
Avšak Ledóchowski, který si chtěl udržet neomezenou moc nad členy řádu, obrátil
se na Pia XI. a jménem tovaryšstva - které prý si podle jeho tvrzení horoucně
přeje, aby instituce »skládání počtu« byla alespoň pro ně obnovena - dosáhl
této smutné, neblahé, tyranské výsa-dy. Pius XI. potvrdil dne 29. června 1923
pro tovaryšstvo instituci »skládání počtu ze svědo-mí« těmito slovy: »Co ustanovil
svatý Ignác z Loyoly ve Stanovách Tovaryšstva Ježíšova, jež byly tolikrát od
našich předchůdců schváleny a potvrzeny, o skládání počtu ze svědomí, nej-vyšší
svou apoštolskou autoritou opět schvalujeme a potvrzujeme.« ” (Alighiero Tondi:
Jezui-té, str.105-107)
4.12 Nejvyšší tyran řádu
Tato epizoda z našeho století jasně ukazuje pravou povahu jezuitského generála.
Na jedné straně přecitlivělost k sobě sama, která vhání takovému člověku do
očí nekonečný proud slz a na druhé straně absolutní bezcitnost ke druhým a
tvrdost, despotismus, nátlak a diktát na dru-hého do zničení jeho posledních
zbytků svobodné lidské autentity. Další osobní zkušenosti Tondiho to jen bohatě
potvrzují:
”Dokud jsem nebyl knězem a studoval jsem teologii, navštěvoval generál často
Palazzo Borromeo (Via del Seminario 120, Řím) a dohlížel na scholastiky (tak
nám říkali) Tovaryšstva Ježíšova. Přicházíval nenadále, vstupoval do pokoje
bez zaklepání, hrabal se v zásuvkách, odstavoval nábytek, zabavoval věci. Jednou
odpoledne jsem seděl u stolu a četl Leopardiho Kručinku. Náhle vstoupil generál.
Povstal jsem překvapen. Přistoupil ke mně a zpozoroval, že čtu verše. Zbledl,
až zsinal, pak zrudl. Vytrhl mi knihu z ruky a chraptivě sykl: »Básně se ne-čtou!
Takovéhle věci už číst nebudete!« Prudce se otočil a bez pozdravu odešel. Byl
jsem za-ražen a zhnusen tou strašlivou omezeností, která byla nadto v naprostém
rozporu s nejprost-ším křesťanským cítěním. Řekl jsem si: »Ten člověk je blázen.«
Podobných historek by bylo možno uvést nesčíslné množství.
Ale to jsou maličkosti. Moc generála je opravdu neomezená a často se zvrhne
v nestvůrnou tyranii. Úřad generála je doživotní; generál jmenuje podle vlastního
a neodvolatelného uvá-žení všechny superiory; ti, kteří jsou jmenováni provinciály,
musí mít »placet« generála. Tak se v tovaryšstvu vytváří klika nebo suita generálových
přisluhovačů. Pojistné záklopky - na-příklad zásah řádové kongregace nebo asistentů
(generálových rádců) mohou být uvedeny do pohybu jen s velikými obtížemi.
»Otec Ledóchowski,« řekl mi otec Fausti, docent archeologie a dějin umění na
Gregorián-ské papežské univerzitě, »vybíral téměř vždy za superirory, zejména
v italských provinciích, a hlavně v římské, lidi neschopné a bezvýznamné, otrocké
služebníky. A pak si dělal co chtěl, bez překážek a bez reptání.« »Provinciálové
se podobají vrátným,« podotkl otec Luigi Pesce, rektor římského scholastikátu
Tovaryšstva Ježíšova.
Bývalý provinciál, otec Adolfo Mariotti, veřejně přiznal, že ho generál často
dohnal k pláči a nespokojil se, dokud neviděl, jak na kolenou prosí za odpuštění
a slitování. A já sám jsem viděl Mariottiho, rektora Noviciátního domu v Galloro,
nedaleko Říma, jak v přítomnosti ce-lého shromáždění klečí u nohou Ledóchowského
a dlouze mu líbá kostnatou ruku, zatímco se Ledóchowski samolibě usmíval, aniž
na něho pohlédl.” (Alighiero Tondi: Jezuité, str.107-109)
4.13 Despotismus generála prostoupen celým řádem
Další vyprávění z osobních zkušeností exjezuity Tondiho jenom dokazuje, jaký
vliv má generál na celou strukturu řádu. Dokazuje to, jak je tento řád v rámci
poslušnosti bezbodmí-nečně podřízen a poslušen pouze jemu jedinému a že tutéž
despotickou nadvládu přejímají i nižší organizační články všude, kde se nachází.
Tak fanaticky slepé kopírování generálských manýrů nenajdeme u žádného jiného
katolického řádu, i když i ony jsou méně či více despo-tickými systémy, každý
svým způsobem.
”Kdyby byl nositelem despotismu pouze jeden jediný člověk a kdyby byl izolován,
protože konec konců nemůže být všude, zbylo by určité pole působnosti, kde
by svoboda a samostatné rozhodování nebyly potlačovány. Avšak zde tomu tak
není. Ve skutečnosti jsou diktátoři a despoté i jednotliví provinciálové a
rektoři jednotlivých řádových domů, i když v menším mě-řítku. Jejich úřad není
závislý na prostých členech; chybí tudíž jakákoliv kontrola, jakákoliv kritika
zdola. Je třeba bez odmluvy poslouchat.
Každý řeholníkův čin může být a také je kontrolován. Pokoje, skříně, zásuvky,
všechno mu-sí být otevřené anebo přístupné superiorovi; ten může bez odůvodnění
odebrat věci, zabavo-vat, prohledávat. Lidé nesmějí mít žádné tajnosti a jsou
vydáni na milost a nemilost předsta-veným. Korespondence je při odesílání i
doručování prohlížena. Dopisy se vhazují otevřené do zvláštní schránky. Superior,
uzná-li to za vhodné, se sám postará o jejich odeslání a nalepí na ně známky;
bez povolení nesmí mít nikdo známky. Bez všeobecného povolení by nikdo ne-směl
napsat ani dopis nebo pohlednici, dokud by k tomu nedostal předběžný výslovný
souhlas od superiora. Totéž platí i o telefonních rozhovorech. Představený
řídí do nejmenších podrobností veškerou činnost řeholníka, který je povinen
skládat mu z ní účty, a to velmi čas-to. Bez svolení představeného si nikdo
nesmí kupovat časopisy a knihy. Veškerá četba je kont-rolována... Bez svolení
představeného si nikdo nesmí zavolat lékaře, kterému důvěřuje, nebo se rozhodnout
pro jakékoliv léčení.
Je pravidlem, že nikdo nesmí vycházet sám. Musí jít vždy dva nebo tři společně;
a scholas-tikům se pokaždé přiděluje průvodce s nímž musí jít, i když je jim
to nepříjemné a proti mysli.” (Alighiero Tondi: Jezuité, str.110-111)
”Pro zajímavost uvádím některé články ze Všeobecných pravidel Tovaryšstva Ježíšova:
11. Nikdo ať nezavírá pokoje svého tak, že by z venku otevřen býti nemohl,
aniž smí skříň, aneb cos jiného míti uzamčeno bez dovolení vrchního.
14. Z těch, kteří ku domácím službám jsou přijati, ať se nikdo neučí číst a
ani psáti, a jestliže už něco umí, více ať se nepřiučuje, aniž ho smí kdo bez
dovolení P. Generala vyučova-ti, ale dosti mu bude na tom, když se svatou prostotou
a pokorou Kristu Pánu našem sloužiti bude.
15. Jakmile v ustanovené hodině hlas zvonku zaslechnou, nechať se všichni ihned,
ani pís-mene nedopsavše, k tomu odeberou, k čemu jsou voláni.
21. Nikdo ať nevchází do pokoje jiného bez všeobecného nebo zvláštního dovolení
vrchní-ho; je-li tam někdo, ať neotvírá dříve dveří, než když zaklepav uslyší
»dále«, dvéře pak dotud buďtež otevřeny, dokud budou ve světnici pospolu.
46. Vycházející z domu označí svá jména, která u vchodu domu na tabulce jsou
napsána, a oznámí vrátnému, kam hodlají se odebrati.” (Alighiero Tondi: Tajná
moc Jezuitů, str.75-76)
4.14 Otrocká poslušnost - ústava řádu
”Zkrátka nikomu není dopřán klid nebo soukromí; člověk nemá téměř ani chvilku
pro sebe, hodina odpočinku je vítána, poněvadž alespoň ve spánku řeholník nepřemýšlí.
K tomu všemu přistupuje ještě přesný denní řád, a obraz je úplný.
Prostě představený je všechno; je vlastně ještě víc. Neboť pravidlo 31 sumáře
stanov říká:
»Nanejvýš prospěšno jest a velmi potřebno, aby si všichni na tom dali záležeti,
aby v po-slušnosti dokonalí byli, vrchního, buďsi on kdokoli, za náměstka Krista
Pána našeho uznávali a vnitřní uctivostí a láskou k němu lnuli. A nechať poslušni
jsou nejen v zevnějším výkonu to-ho, co poroučí, a to naprosto, ochotně, statečně
a s patřičnou pokorou, bez všelijakých vý-mluv, byť i věci nesnadné a smyslnosti
odporné poroučel, nýbrž ať také snaží se, aby uvnitř své vlastní vůle a svého
úsudku se vzdali a je doopravdy zapírali a s tím, co vrchní chce a soudí, ve
všem, co není zjevným hříchem, naprosto se srovnávali, aby takto spravujíce
své chtění a svůj úsudek vůlí a úsudkem vrchního, tím dokonaleji se přizpůsobili
prvnímu a nej-vyššímu měřítku vší dobré vůle i úsudku, kterýmžto jest věčná
dobrota a moudrost.«
Pravidlo 32:»Všichni nechť dají se sebou a se vším, co jejich jest, z pravé
poslušnosti od svého vrchního volně nakládati, ničeho ani svého svědomí před
ním netajíce; a nechať jemu neodporují, neodmlouvají, aniž jakým způsobem najevo
dávají, že s ním nesouhlasí, aby tako-vouto sjednoceností mysli i vůle a řádnou
podrobeností lépe ve službě božské se zachovali a prospívali.«
Pravidlo 33: »Všichni se přičiňtež se vší bedlivostí, abyste poslušnost zachovávali
a v ní vynikali, netoliko u věcech povinných, nýbrž i v jiných, byť by nic
jiného nebylo pozorovati, leč pouhý projev vůle vrchního bez výslovného rozkazu.
Vždy pak třeba míti před očima Boha, tvůrce a pána našeho, pro něhož člověka
posloucháme, ...«
Pravidlo 34: »Když vrchní zavolá, máme, jakoby Kristus Pán náš sám nás volal,
co nejo-chotněji uposlechnout, všeho ihned zanechajíce, ba ani začatého písmene
nedopisujíce.«
Pravidlo 35: »K tomu jest nám vší silou v Pánu směřovati, aby svatá poslušnost
jak u vý-konu, tak i ve vůli a rozumu vždy byla u nás v každé příčině dokonalá,
tak že bychom s velikou ochotou, s duchovní radostí a vytrvalostí konali, cokoli
nám přikázáno bylo, o správnosti toho všeho přesvědčeni jsouce a každé naše
protivící se zdání a každý úsudek slepou poslušností potírajíce.«
A proslulé pravidlo 36 říká: »Kdo se na poslušenství dal, budiž přesvědčen,
že jest mu od prozřetelnosti Boží skrze vrchní dáti se vést a říditi, jakoby
mrtvolou byl, kterou kamkoli nésti a s níž jak libo nakládati lze, nebo jako
starcova hůl, která tomu, v jehož ruce jest, všude slou-ží a v ničem se neprotiví.«
Vzhledem k nesmírné důležitosti tohoto pravidla 36 uvádíme též latinský text:
»Quisque sibi persuadeat, quod qui sub oboedientia vivunt, se ferri ac regi
a divina Providentia per Superiores suos sinere debent perinde ac si cadaver
essent, quod quoquoversus ferri, et qua-cumque ratione tractari se sinit: vel
similiter atque senis baculus, qui ubicumque et qua-cumque in re velit eo uti,
qui eum manu tenet, ei inservit.«
4.15 Ignác o jezuitské poslušnosti
Kromě toho uvádíme několik úryvků z Dopisu sv. Ignáce o ctnosti poslušenství
(Epistola S. P. N. Ignatii, de virtute oboedientiae, ad Scholasticos Conimbricenses,
26. května 1553):
»Raději dopusťme, aby jiné duchovní řády (rozuměj: řeholní řády) nás předčili
posty, bdě-ním a jinou přísností..., ale velmi bych si přál, aby v pravé a
dokonalé poslušnosti, v odříkání se své vlastní vůle a svého úsudku, co nejvíce
vynikal každý, kdožkoli v tovaryšstvu Pánu Bohu našemu slouží a aby se praví
a vlastní synové téhož tovaryšstva lišili jako nějakou známkou tím, že nikdy
nehledí na osobu, kterou poslouchají, ale spatřují v ní Krista Pána, pro něhož
poslouchají. Neboť zajisté vrchního poslouchati je třeba ne proto, že moudrostí,
dobrotou a jinými jakýmikoli dary božskými ozdoben a obohacen jest, nýbrž jedině
proto, že jest na místě božím a že zastupuje toho, jenž praví: ‘Kdo vás slyší,
mne slyší, a kdo vámi pohrdá, mnou pohrdá’. Aniž se mu smí, pokud je představeným,
prokazovat menší poslušnost, byť jen proto, že je snad méně důmyslný a méně
moudrý, poněvadž zastupuje osobu toho, jehož moudrost oklamána býti nemůže
a který sám doplní, čeho by se jeho služebníku nedostávalo.«
A dále: »Poslední prostředek k dokonalému podrobení rozumu jest netoliko velice
snadný a bezpečný, nýbrž i od sv. Otců obyčejně užívaný, abyste totiž byli
přesvědčeni, že cokoli vrchní poroučí, jest vůlí a rozkazem samého Boha; a
jako ihned ochotně a celou duší svolujete uvěřiti tomu, co víra katolická ku
věření předkládá, tak máte býti nakloněni ku provozování všeho, cokoli by vrchní
velel, puzeni jsouce touhou slepě být poslušni bez všelikého rozumo-vání.«
Komentář je zbytečný. Z toho, co jsme vyložili, může každý pochopit, jaký absolutismus
a jaká kázeň v řádu vládnou a v jaké míře se po několika letech projevuje zničení
lidské osob-nosti jezuity. Takováto organizace je pak nadmíru vhodná k dosažení
oněch cílů, k nimž tova-ryšstvo směřuje.” (Alighiero Tondi: Jezuité, str.111-112,
153-156)
|