6.1 Upevnění moci generála
řádu
Počátečních práv a privilegií udělených tovaryšstvu bezprostředně po jeho založení
jsme se již dotkli ve třetí kapitole. Nyní sledujme, jak se tento řád za pomoci
Říma vzmohl natolik, aby se ”tovaryšstvo stalo nejvhodnějším nástrojem k vytvoření
a zajištění politické nadvlády Vatikánu v celém světě.” (Alighiero Tondi: Jezuité,
str.102)
Po roce 1558 byl Lainez, rafinovaný taktik Tridentského koncilu, ustanoven generálem
společenství jezuitského řádu. Byla mu udělena moc organizovat řád podle své
vlastní inspi-race. K ústavě byla přidána prohlášení, která sestavil spolu se
Salmeronem jako výklad ústavy. Zde byl ještě více zdůrazněn despotismus generála
voleného na doživotí.
Řád v té době rozdělený na pět kongregací: Itálii, Německo, Francii, Španělsko,
Anglii a Ameriku, mu měl pomáhat spravovat jednak admonitor (poradce, dozorčí),
dále prokurátor a asistenti se sídlem v Římě. V této době měl řád v Římě již
mnoho domů pod svou vlastní správou.
Například, jak ukazuje Bílek, to byl ”Dům učňů v náboženství pro Židy, Turky
a jiné národy jinověrné ... Klášter sv. Marty pro opatření a napravení nepoctivých
dívek ... Dům sv. Ka-teřiny na ochranu nevinných děvčat ... Dům sirotčí ... Jezuitské
ústavy pro vzdělání jinochů ke získání nekatolíků ... Roku 1550: »Collegium Romanum«,
hlavní sídlo řádu, z něhož již po málo letech několik set jezuitů bojovných vyšlo
a po všech zemích evropských se rozšířilo ... Roku 1552: »Collegium germanicum«,
v němž jinochové z Německa vzdělávati se měli na kněžství k potlačování učení
Lutherova. Tato německá kolej čítala již r. 1554 dvacet pět kleri-ků; při ní
pak byl zřízen současně konvikt pro vychování mladých šlechticů německých, kteří
by též ve vlasti své působili »k větší cti boží« ... Roku 1552 získal Loyola
v Římě palác Salviati, jejž za stálé sídlo základní a rezidenci generála upravil
a zřídil” a ”Collegium de propaganda fide”.
Navíc i každá kongregace měla záhy své domy, takže si dovedeme představit, jak
se majetek ”žebravého řádu” utěšeně rozrůstal. Významné a bohaté domy se do
vlastnictví jezuitů dostávaly téměř v každém městě, kam jezuité v rámci své misie
vstoupili.
Tyto kongregace se pak ještě navíc dělily na provincie, které seskupovaly rozličné
řádové instituce. Jenom admonitor (dozorčí) a asistenti jsou ustanovováni kongregací.
Generál jme-nuje všechny další úředníky, vyhlašuje ustanovení, která ani v nejmenším
nesmí měnit ústavu, obhospodařuje majetek řádu podle svých vlastních přání a
rozhoduje o činnosti celého řádu, z čehož se zodpovídá jedině papeži.
A všechny tyto články řádu se starají o neustálé rozšiřování jeho majetku a tím
i majetku Vatikánu.
Této milici, tak těsně svázané a připoutané k rukám jejího vůdce, která potřebuje
co největší samostatnost k tomu, aby mohla realizovat své záměry, udílí papež
privilegia, která se ostatním katolickým řádům mohou zdát nepřiměřeně velká.
6.2 Jezuité zbaveni klášterního života, dovoleno jim podnikat
Podle své ústavy byli jezuité zproštěni úzkoprsého pravidla obecně vymezujícího
klášterní život řádů. Ve skutečnosti jsou jezuité mnichy žijícími ”ve světě”
a navenek se ničím neliší od farních duchovních. Na rozdíl od nich a od ostatních
náboženských kongregací však nespadají pod správu biskupa ani jiného církevního
hodnostáře, než jedině pod papeže.
14. března 1544 v bule Iniunctum nobis papež Pavel III. znovu jezuitský řád
potvrdil a posílil.
Ale již v roce 1545 jim další bula Pavla III. umožňovala kázat, zpovídat, udílet
svátosti a vést mši, zkrátka provádět službu kněžích, aniž by o tom museli
informovat biskupa. Jedinou věcí, která jim není dovolena, je udílení svátosti
manželství.
Mají moc dávat rozhřešení, měnit přísahy jiných lidí tak, aby bylo jednodušší
je splnit, nebo je dokonce zrušit.
Gaston Bally píše: ”Moc generála, pokud jde o rozhřešení a dispense (úlevy)
je ještě větší. Může odvolat všechny tresty uvalené na členy tovaryšstva před
anebo po vstupu do řádu, od-pustit všechny jejich hříchy, a to dokonce i hřích
kacířství a odpadnutí, falšování apoštolských listin apod.
Všechny, kteří mu byli poslušní, generál osobně nebo prostřednictvím svého
vyslance zprošťuje viny a chrání je, aby je nepotkala exkomunikace (vyloučení),
suspenze (dočasné zproštění úřadu) nebo interdikt (klatba); pokud však nejsou
odsuzováni za ukrutnosti tak ob-rovské, že o nich vědí kromě papežského tribunálu
i ostatní lidé.
Odpouští také výstřednosti vyplývající z mnohoženství, zraňování ostatních,
vražd, politických vražd ... pokud tyto bezbožné činy nejsou veřejně známé
a ještě nevyvolaly skandál.” (Gaston Bally: Les Jesuites, Chambery, Imprimerie
Nouvelle, 1902, str. 11-13)
Konečně i Řehoř XIII. v bule Quanto fructuosius ze dne 1. února 1583 a v bule
Ascendente Domino ze dne 25. května 1584 udělil tovaryšstvu právo zabývat se
obchodem a bankovnic-tvím, tedy právo, kterého později začali jezuité hojně
využívat a kterého v současné době na-prosto zneužívají ve prospěch vatikánských
zájmů.
6.3 Privilegia jezuitů chráněna Římem
Tyto všechny dispenzace a nebývalé pravomoci byly jezuitům plně zaručeny.
”Papežové vyzývali dokonce i knížata a krále, aby tato privilegia hájili. Varovali
je a vy-hrožovali jim velikou exkomunikací »latae sententiae« všem těm, kteří
by se pokusili zasaho-vat do práv jezuitů. V roce 1574 udělila bula Pia V.
generálovi právo obnovit tato privilegia v jejich původním rozsahu, navzdory
všem pokusům změnit nebo ukrátit je, dokonce i v takových případech, kdy takové
ukrácení je autoritativně stvrzeno samotným papežským odvoláním těchto výsad
...
Tím, že papežství udělovalo jezuitům tak nadměrná privilegia, která byla v
rozporu se sta-rodávnou církevní ústavou, je chtělo nejen mocně vyzbrojit k
boji s »nevěrci«, ale především je chtělo používat jako osobní stráž, která
by bránila vlastní neomezenou moc papežství v církvi a proti církvi samotné.
K zachování duchovní i časné nadřazenosti, které se jezuité ná-silně zmocnili
během středověku, zaprodali papežové tomuto řádu jezuitů vlastní církev a v
důsledku toho se sami vydali do jejich rukou ... Jestliže jezuité podporovali
papežství, potom veškerá jejich existence závisela na tom, aby si papežství
udrželo svrchovanou duchovní i po-zemskou nadvládu. Tímto způsobem byly důvěrně
spleteny dohromady zájmy obou stran.” (Gaston Bally: Les Jesuites, str. 9-10,
16-17)
6.4 Tajní agenti jezuitů, proniknutí do společnosti
Tato vyvolená skupina však potřebovala tajné pomocníky, kteří by panovali nad
občanskou společností. Byli to lidé, kteří se k řádu jezuitů připojili oficiálně
a někteří i neoficiálně. ”Tím-to způsobem bylo s tovaryšstvem spojeno mnoho
významných lidí, císařové Ferdinand II. a Ferdinand III., Sigismond, král polský,
který patřil k tovaryšstvu oficiálně, kardinál Infant, vévoda ze Savojska a
další. A takoví lidé byli řádu velmi užiteční.” (Pierre Dominique: La politique
des Jesuites, str. 37)
Nesmíme zapomenout, že i během prvních 400 let sloužili jezuité mocenským zájmům
Vatikánu a že byli zapleteni a zapojeni do spletitých manévrů vysoké vatikánské
politiky a diplomacie a to s takovou tajností, že mnohdy ani jejich rodinní
příslušníci ani jejich jezuitští spolubratři neměli o ničem ponětí.
Jak A. Tondi ukazuje, v této době čtyř století najdeme jezuity při dvorech
a ve vládnoucích kruzích, najdeme je jako zpovědníky a důvěrníky samotných
papežů, císařů, králů, knížat i kněžstva. Tuto ”službu” jako první konal i
Ignác z Loyoly, právě tak jako každý další generál řádu. Například Karel V.
měl za svého nejbližšího přítele Francesca Borgia, vévodu z Gandie, třetího
generála řádu. Stejně tak Pietro Canisio (Petr Kanisius) (1521-1579), který
kromě jiné-ho udržoval nejužší přátelství s císařem Ferdinandem. Právě tak
i Roberto Bellarmino (1542-1621), stejně i Francois La Chaise (1624-1709),
který byl zpovědník Ludvíka XIV., atd.
A v našem století uveďme neméně vlivné muže, i když zůstali v utajení: Pietro
Tacchi-Venturi, osobní důvěrník Benita Mussoliniho, otec Lopez, osobní rádce
a zpovědník španěl-ského krále Alfonsa XIII., otcové Robert Leiber a Wilhelm
Hentrich, zvláštní tajemníci Pia XII., otec Riccardo Lombardi, který se od
května 1952 zabývá jen a jen politikou.
A totéž platí i dnes na prahu 21. století. 33 000 oficiálních členů tovaryšstva
pracuje po celém světě ve funkci personálu i velitelů skutečně tajné nesmírně
početné armády. Řád má ve svých řadách čelní představitele politických stran,
vysoce postavené úředníky, generály, soud-ce, lékaře, vysokoškolské profesory
atd.; a všichni vynakládají nejvyšší úsilí na to, aby ve své oblasti uskutečnili
”l´Opus Dei” - ”Boží dílo”. Ve skutečnosti se však nejedná o Boží dílo, ale
o plány papežství.
Stačí si jen na základě této knihy uvědomit cíle jezuitského řádu a současně
sledovat svě-tovou politiku z co nejobjektivnějších zdrojů a budeme sami překvapeni,
kolik jezuitů a nebo jejich spřeženců se pohybuje ve světové politice, ve světové
i domácí ekonomice a kultuře a nebo jsou vedoucími nebo mluvčími nebo poradci
různých světových i domácích organizací nebo charitativních společností. Žádný
stát jejich mocenským zájmům neušel. Ani ten nej-chudší, ani ten nejmenší,
ani ten zdánlivě nejbezvýznamnější.
Jedním z tajných plánů Vatikánu a tím i jezuitů je získat co největší majetek
a být tak eko-nomicky nejsilnějším státem světa s naprostou nezávislostí. Jedině
tak může dosáhnout světo-vé nadvlády.
Není proto na škodu podívat se, jak to katoličtí představitelé praktikují právě
přes jezuitský řád.
6.5 Předepsaná chudoba jezuitů
Připomeňme si napřed jezuitské učení o chudobě. Najdeme ho například v Duchovních
cvičeních třetího týdne (viz 2. kapitola), kde jsou popsány dvě vojenské korouhve
z nichž jed-na má nápis ”pýcha, čest, bohatství” a druhá ”chudoba, hanba, pokora”
a cvičenec je metodicky pochopitelně veden k tomu, aby si vybral chudobu,
hanbu a pokoru. Nebo vzpomeňme na učení o třech pokorách, kde právě ta správná,
třetí pokora vede jezuitský řád k chudobě jako ke správné cestě.
Proto, když byl ustanoven řád Tovaryšstva Ježíšova, skládali a skládají doposud
jeho členové slib kromě jiného i o své chudobě. Také bulou Regimini militantis
Ecclesiae byl kromě jiného řád tovaryšstva oficiálně, veřejně prohlášen za
řád žebravých mnichů.
Jezuité jsou řeholí, ”řádem a nikoli konkregací, jelikož veřejné sliby stoupenců
řádu jsou sliby zároveň slavnostními a slavnými. Rozdíl mezi sliby veřejnými
a soukromými, jednodu-chými a slavnými je právní a vyplývají z něho vnější
účinky podle druhu složeného slibu.” (Alighiero Tondi: Jezuité, str.98; Kánon
488, čís.2, pozn.2.)
Tento žebravý řád nemůže mít stálé jmění a musí žít z darů a podpor věřících
a z nejistých almužen, jak to potvrzuje papež Pius V. v bule Dum indefessae
ze dne 7. července 1571. (Viz též: Wernz-Vidal, Jus canonicum, III, čl. 25,
pozn.24.)
”Jak je to vše v příkrém rozporu se skutečností a jak se řád snaží vychytralými
výklady a odvoláváním se papežských dispenzí ospravedlnit vlastní »žebravost«
(přičemž vlastní v Římě nádherné budovy, například Villa Malta v ulici Porta
Pinciana čís.1, kde bydlí věhlasný otec Riccardo Lombardi), lze vidět z oficiálního
výkladu jeho stanov.” (Alighiero Tondi: Jezuité, str.101)
6.6 Skutečné postavení řádu
Dnes tento řád vlastní ohromná bohatství a sám bohatých vrstev po celém světě
důmyslně používá. Podívejme, jaká byla činnost jezuitů v padesátých letech
našeho století a jaká byla jejich majetková situace těsně před druhou světovou
válkou:
”Hlavní působnost tovaryšstva je zaměřena na zámožné třídy, na boháče, na kulturní
čini-tele, neboť ti řídí lidskou společnost a získá-li je církev na svou stranu,
je zajištěno, že výsady a moc Vatikánu ve světě budou zachovány a dále rozšiřovány.
...
Je charakteristickým rysem tovaryšstva, že využívá všech prostředků, které
mají všeobec-nou účinnost. Proto věnuje řád co největší péči tisku, školství,
»Duchovním cvičením«, mlá-dežnickým organizacím, jakož i sdružením lidí jakéhokoli
stáří...
Uveďme několik čísel. V roce 1939 mělo tovaryšstvo mimo misijní oblasti 15
univerzit, 421 vyšších a středních ústavů, na nichž učilo 3683 profesorů-jezuitů
a v nichž se vzdělávalo 138 307 žáků. V misiích bylo v roce 1938 dalších 15
institutů univerzitního typu (8 580 žáků), 169 středních škol (51 734 žáků),
95 průmyslových škol (4 499 žáků), 7 817 nižších škol (375 054 žáků), 25 tiskáren,
115 periodických časopisů.
Na vatikánské výstavě v roce 1936 bylo 1 112 periodických časopisů, z nichž
26 bylo věno-váno všeobecně vzdělávacím otázkám, 152 vyšším oborům, 77 misiím,
261 kolejím tovaryš-stva, 596 ideologické výchově v katolickém duchu.
V roce 1938 vydali jezuité 2 468 knih a brožur; přibližně stejný počet vydávají
každoročně.
Za čtyři století vydali jezuité téměř 120 000 svazků o teologii, asketice,
literatuře, dějinách a vědě.
Řád spravuje 21 astronomických observatoří a meteorologických stanic.
Přes pět milionů lidí bez rozdílu stáří, zejména mladých lidí, převážně z řed
bohatých, je přímo nebo nepřímo organizováno jezuity v »duchovních« bratrstvech...
Apoštolát modlitby v roce 1939 měl 127 682 středisek, 72 periodických časopisů
(ve 44 jazycích) a kolem třiceti pěti milionů členů.” (Alighiero Tondi: Jezuité,
str.126)
6.7 Bohatství Vatikánu díky jezuitům
Pochopitelně se poměry od čtyřicátých let silně změnily a dnes můžeme se vší
jistotou konstatovat, že díky jezuitskému řádu je nejbohatším státem světa
Vatikán, který ”má tři hlavní zdroje příjmů: tradiční »groš svatého Petra«,
což jsou dary věřících osobně určené římskému papeži, dále je to Institut církevních
záležitostí (IOR), což je ve skutečnosti vatikánská banka založená roku 1887,
jejíž rozpočet v roce 1984 představoval 3-4 miliardy dolarů, a třetím zdrojem
jsou vlastní finanční investice do různých mezinárodních monopolů, pozemků
apod.
»Svatá« stolice disponuje velkým množstvím akcií a provádí rozsáhlou obchodní
a finanční činnost. Vlastní značné nemovitosti po celé Evropě i v Latinské
Americe a účinně spolupracu-je s mezinárodními bankami a monopoly.
Kapitál Vatikánu je ze 2/3 a možná i ze 3/4 už tradičně uložen v Itálii. Jeho
hodnota vzrost-la zejména za vlády diktátora Mussoliniho, který daroval »Svaté«
stolici 80 milionů dolarů v italských lirách a cenných státních papírech. Italští
preláti také zpravidla řídili finanční zále-žitosti Vatikánu, jehož zájmy jsou
zastoupeny téměř ve všech velkých italských koncernech. Kromě toho Vatikán
vlastní 482 hektarů orné půdy, včetně několika tisíc hektarů přímo v ka-tastru
Říma. Ovšem největší příjmy plynou do Vatikánu z finanční účasti v různých
podnika-telských firmách. »Svatá« stolice je například akcionářem největší
italské stavební firmy Ge-nerale immobiliare a velké prostředky vložila i do
Institutu pro rekonstrukci průmyslu (IRI), který ve skutečnosti kontroluje
největší společnosti země: loděnice, námořní společnost Italia, leteckou společnost
AI, telefonní síť, trust hutnických závodů, vyrábějících 90% litiny v Itálii,
atd. Finanční spojení s Vatikánem má i Carlo Pesenti, cementový král Itálie
a jeden z nejbo-hatších lidí v zemi. Vatikán, který je akciovým podílníkem
všech těchto a dalších společností, má zajištěný stálý zdroj příjmů z procent
svých akcií.
Podnikatelská a finanční činnost Vatikánu už dávno není omezena hranicemi Itálie.
Ang-lický časopis Economist provedl složité účtování, které ukázalo, že v roce
1969 Vatikán kont-roloval zahraniční akcie v hodnotě 5 miliard dolarů, což
bylo dvakrát víc než v případě Velké Británie. »Svatá« stolice ukládá svůj
kapitál například do stavebnictví, do prodeje minerál-ních vod, do heren v
San Remo a Monte Carlo, do těžby plynu, do výroby elektrické energie i znamenitých
špaget, do dopravy, do turistiky atd.
Vatikánští představitelé nehovoří nikdy nebo téměř nikdy o svém majetku, přidržujíce
se aforismu Pavla VI., který řekl, že »církev by nejen měla být chudá, ale
měla by tak i působit«, nebo »papež není tak bohatý, jak se obecně myslí«.
Ze solidního mezinárodního časopisu Eu-rope Yearbook, vydávaného každoročně
v Londýně, se dovídáme, že »poprvé Vatikán zveřejnil rozpočet »Svaté« stolice
v roce 1979, když deficit představoval 21,1 mil. dolarů. V roce 1981 tento
deficit vzrostl na 28 mil. dolarů.«
Jako každý velký podnikatel, ani Vatikán se nemůže obejít bez vlastních bank.
Institut cír-kevních záležitostí (IOR) čili vatikánská banka je nejen velice
vlivný peněžní ústav, ale má i mimořádné postavení. Od mnoha jiných bank se
liší tím, že má přísně vybranou klientelu. V ní si může otevřít účet pouze
ten, kdo žije nebo pracuje ve Vatikánu, členové římské kurie, před-stavení
církevních řádů, vysocí církevní hodnostáři a kromě nich jen úzký okruh italských
ob-čanů. »Být klientem vatikánské banky« - píše Expresso - »to znamená kromě
prestiže ignoro-vat finanční a daňové zákony Itálie a mít možnost převádět
peníze do kteréhokoli státu na světě.« Největší vklad samozřejmě náleží Svatému
otci a disponuje jím státní tajemník. Celko-vá výše vkladů se v průběhu roku
pohybuje kolem 650 miliard lir. Je to skromná suma ve srovnání s celkovými
vklady velkých i středních italských bank, ale přesto značná s ohledem na počet
klientů.
V roce 1982 se v Itálii provalil velký finančně politický skandál, jehož hlavní
postavou byl Roberto Calvi, šéf největší soukromé banky v Římě - Banco Ambrossiano
(jak uvedla stanice BBC 25.6.1998, po 13.00 hod., tohoto muže nazývali v Itálii
”Boží bankéř”, neboť měl ty nej-těsnější vazby na Vatikán). Veřejnost se dozvěděla,
že vatikánská banka převedla do této ban-ky značný obnos a že prezident vatikánské
banky P. Marcincus udržoval s Calvim »přátelské styky«. Tento muž, jak se dalším
šetřením prokázalo, se nezabýval pouze peněžními machina-cemi, ale financoval
také italské politické strany, především křesťansko-demokratickou a so-cialistickou,
které mu poskytovaly záštitu a ochranu. Calviho jméno se také vyskytovalo na
seznamu členů tajné zednářské lóže P-2 (potvrzeno i BBC 25.6.1998 po 13.00
hod), která připravovala v Itálii převrat, a byl také ve spojení s bankéřem
italské mafie M. Sindonim, rov-něž členem P-2. Výsledky soudního vyšetřování
odhalily nezákonné finanční operace Banco Ambrossiano, uskutečňované za podpory
a bezprostřední účasti IOR. Krach finančního krále Calviho a skandální zveřejnění
jeho styků a afér vyvolalo paniku mezi všemi, kdož využívali jeho služeb. Calvi,
zbavený ochrany mocných, uprchl do Anglie a po několika dnech byl nale-zen
oběšený pod jedním z londýnských mostů.
V průběhu vyšetřování této aféry se v několika souvislostech vyskytlo i jméno
arcibiskupa Marcincuse, který řídil vatikánskou banku, ale byl také členem
vedení filiálky Banco Ambros-siano v hlavním městě Bahamských ostrovů Nassau...
Vedle vatikánské banky IOR má »Svatá« stolice k dispozici i jiné finanční ústavy
- Banco di Roma a Banco di Santo Spirito v Římě a dokonce i bankovní dům Rothschildů.
Nejsou tajné ani vztahy s bankami v Ženevě, Londýně a New Yorku. Je také známo,
že Vatikán vlastní značné množství zlata, jehož převážná část je ukryta na
jedné vojenské základně v USA.
Účast Vatikánu na finančních operacích amerických, švýcarských, francouzských
a lucem-burských bank, stejně jako akciové podíly v průmyslových společnostech,
přinášejí Vatikán-skému městskému státu vysoké důchody, vyjádřené v milionech
dolarů.
Dalším zdrojem příjmů je už zmíněný turistický ruch, k němuž patří i různá
svatá procesí a poutě do Říma. Hromadné návštěvy věřících organizuje většinou
velká cestovní agentura Pe-legrimatio romana ad sedem Petri. Statisíce věřících,
přijíždějících do svatého města, nejsou zpravidla ubytovány v hotelích, ale
ve 126 klášterech, které mají pro tyto účely k dispozici 12 000 cel. Ve sféře
turistiky zůstává po léta hlavním zdrojem příjmů obchod se suvenýry a »sva-tými«
předměty: prodávají se šátky s obrazem Jezulátka, dlouhohrající deska s hymnou
Milos-tivého léta, které bývá vyhlašováno jednou za 25 let, talířky s portréty
posledních papežů, kovové a plastikové modely náměstí sv. Petra atd. Převážnou
část těchto suvenýrů vyrábějí a prodávají církevní organizace.
Doplňkové příjmy poskytují filatelie a numismatika, zaměřené rovněž na návštěvníky
Vati-kánu. V maringotce postavené na náměstí sv. Petra, kterou Výbor pro ochranu
historických památek nazval »přízračnou nehorázností«, se jako na dračku prodávají
barevné vatikánské známky a mince s papežovým profilem.
Vatikán má také svou rozhlasovou stanici, vysílající ve 24 jazycích, a televizní
studio, které obnovilo svou činnost v roce 1983... Kromě toho papežovi patří
jeho letní rezidence za hrani-cemi Říma - Castel Gandolfo.” (B.A. Pečnikov:
Sedm + 1 nejmenších v Evropě, Praha, 1989, str.156-159).
6.8 Vatikán dýchá díky jezuitům
Toto všechno Vatikán udržuje prostřednictvím svých vojáků, své armády a strážců
katolic-ké víry, jezuitů. Jsou to nejobratnější obchodníci, nejrafinovanější
bankéři, největší magnáti a nejsilnější akcionáři. Navenek může papež působit
velmi skromně a prostě (i například jeho ochranka už stála státní pokladnu
každé země, kterou navštíví, neuvěřitelné statisíce a miliony dolarů) a hlásat
chudobu a jeho nejoddanější jezuitští ochránci a pomocníci mohou skládat třeba
i tisíce slibů z chudoby, ale na veřejnost prosakující informace o neuvěřitelných
bohat-stvích papežské církve a Vatikánu jsou více než výmluvné a současně i
alarmující.
Můžeme konstatovat, že jeden z původních záměrů papežského stolce se již téměř
podařil naplnit.
O tom, že Vatikán spolu s jezuity zasahují i do vědy a vědeckých informací
není třeba vů-bec pochybovat. V katolických kruzích je známo, že například
otcem teorie Velkého třesku je nazývaný belgický jezuitský kněz, kosmolog G.
Lemaitre, prezident pontifikální akademie, a proto je tato teorie přijímána
nejen papežem, ale i všemi katolickými vědeckými kruhy a kato-lickými astronomy.
(Universum - revue přírodovědecké a technické sekce České křesťanské akademie,
č. 18, léto, ročník 1995, str. 26)
Vatikán také podporuje evoluční teorii i o přirozeném vývoji člověka z prvotních,
primi-tivních organismů, aby rozleptal učení protestantů o tom, že stvoření
světa popisované v prv-ních třech kapitolách knihy Genezis (1. knize Mojžíšově)
v Bibli platí doslovně, skutečně.
Všemožně se Vatikán snaží budovat astronomické a meteorologické observatoře,
vědecké akademie a ústavy, univerzitní fakulty atd. a to všechno pak sloučit
pod papežskou akademii věd, což je jedna z cest, jak znovu monopolně rozhodovat
o veškerém dění na této planetě.
Například asi 45 km od papežovy rezidence ve Vatikánu stojí astronomická observatoř
vedená a obsluhovaná jezuitskými kněžími, z nichž většina má doktorát z astronomie.
Tato observatoř vznikla na podnět papeže Řehoře roku 1891 jako odpověď na nařčení,
že římsko-katolická církev se rozešla s vědou a že její dogma odporuje vědeckým
objevům. Velmi po-malu a hlavně potichu se katolická církev omluvila astronomům,
zvláště pak Galileovi za je-jich podporu Koperníkovy teze o rozmístění a funkci
Slunce a Země ve vesmíru. Její omluva těmto prvním vědcům - astronomům přišla
až v roce 1992! Vatikán také pomohl vybudovat nejmodernější observatoř v USA
v Arizoně. Ta je rovněž obsluhována jezuitskými knězi. V obou observatořích
provádí Vatikán vědecká astronomická pozorování a pátrá po možnostech, jak
se dostat nahoru i do těch nejzažších kosmických prostorů. Výsledky z pozorování
vyhod-nocují jezuitští doktoři astronomie, Vatikánská vědecká rada a mnoho
světových observato-řích, s nimiž vatikánské astronomické ústavy spolupracují.
(Radiožurnál, 12.4.1998, citace z BBC, 8.30.)
V souvislosti se vstupem jezuitů na vědecké pole v moderním rouchu je Vatikán
zapojen i do těch nejsložitějších počítačových bankovních a ekonomických sítí.
Prostřednictvím svých jezuitských kněží ovládá vojenskou i civilní počítačovou
techniku na velmi vysoké úrovni.
Jak uvedl také jeden z tvůrců vyhledávacího programu Alta Vista, nejvíce elektronických
dotazů přes program Alta Vista na internetu má právě Vatikán. Mnoho států,
jako například Filipíny, Malta apod. má také veliké množství dotazů, ale Vatikán
vede jednoznačně. (Radio-žurnál, 13.4.1998, 11.20 hod., pořad Megabyt)
Mnoho jezuitů je dnes také zapojeno do atomového výzkumu a do vývoje nových
zbraní.
I když jsou všichni vědci, jsou stále věrnými vykonavateli generálových a papežových
pří-kazů a je velmi nebezpečné (jak ještě uvidíme) tento fakt pustit ze zřetele.
6.9 Svědectví o dnešním postavení a akcích jezuitů
Závěrem tohoto prvního svazku se podívejme ještě na rozhovor mezi exjezuitským
kně-zem, doktorem Albertem Riverym, kterému se podařilo z mnohaletého působení
v řádu jezui-tů vymanit a utéci a Jackem Chickem, autorem pronásledované knihy:
Kouřová clona popisu-jící prsty Vatikánu ve světovém dění od počátku druhé
světové války až po naší současnost. Z tohoto rozhovoru je již více patrné,
jaký záměr Vatikán chová a kde všude má k tomu své věrné vojáky Tovaryšstva
Ježíšova nasazeny:
”Zeptal jsem se Dr. Rivery na to, jaké instrukce dostával ve Vatikáně, když
byl jezuitským knězem. Zajímalo mě, zda mu bylo alespoň stručně nastíněno,
jak se chce Vatikán zmocnit Spojených států.
Řekl, že Spojené státy jsou naočkovány už od dob Poutníků. První přistěhovalci
do Ameriky, kteří dobře věděli, jak pracuje inkvizice a jak římskokatolický
systém masakruje křesťany, začali přijímat zákony, kterými se snažili, aby
se jezuité do této země nedostali a aby byla zá-konem zakázána mše..., aby
se tím chránili před převzetím moci Vatikánem. To byla křesťan-ská společenství
hluboce zasažena nevěstkou ze Zjevení.
Jezuité začali připlouvat do Ameriky již s druhou skupinou Poutníků. Skrývali
se pod růz-nými jmény. Po létech za nimi Vatikán poslal do kolonií zástupy
katolických rodin z Anglie, Irska a Francie, které vystupovaly jako protestantské
rodiny. To byla setba. Pořádali tajné mše navzdory zákonům. V té době nesměl
žádný katolík zastávat žádnou funkci v občanské vládě. Jezuité zajistili, aby
byla tato část amerických dějin vymazána a odstraněna.
Další velké tažení jezuitů mělo za úkol zničit nebo ovládnout všechny křesťanské
školy po celé Americe. Po celé léta se jezuité pokoutně dostávali do zvláštních
výborů školních učitel-ských sborů, aby tam omezovali důraz na Bibli a nahrazovali
ji psychologií, jaká je v Du-chovních cvičeních Ignáce z Loyoly, zakladatale
Tovaryšstva Ježíšova. Později vyrostly jako houby po dešti napříč národem školy
a univerzity pod vedením jezuitů. Dnes je jich pravděpo-dobně víc než všech
křesťanských škol a kolejí dohromady.
Třetím obdobím bylo jejich tažení na soudní dvory, zákonodárství a všechna
odvětví soud-nictví, aby zde vystupovali jako soudcové a právníci a mohli manipulovat
Ústavou USA ve svůj prospěch, až by ji změnili jak oni potřebují. Kdyby se
jim to podařilo, zarazili by do poli-tiky klín, kterým by se zmocnili politických
stran. Dále zabrali vojenství a noviny. Dokonce už v době Lincolna byla více
než polovina novin ve Spojených státech řízena z Vatikánu.
Zeptal jsem se Dr. Rivery: »Jak vypadá obraz vojenství dnes? Do jaké míry je
pokatoličtěné?«
Dr. Rivera odpověděl: »To je strašlivé.«
Potom jsem chtěl vědět, jak je na tom politika.
Dr. Rivera řekl: »To je ještě horší.«
Dále jsem se dotázal: »A co katolické struktury v soudnictví?«
Dr. Rivera potřásl hlavou a dodal: »To je VELMI mrzuté, protože do této oblasti
jezuité skutečně silně pronikli. Většina soudních rozsudků překrucuje nebo
převrací Ústavu Spoje-ných států amerických, a tak nás zbavuje svobod a připravuje
cestu anarchii a konečnému převzetí moci nad Spojenými státy.«
Pak jsem podotkl: »Jedná se tedy o přípravu na budoucí inkvizici?«
A Dr. Rivera řekl: »Přesně tak. Nejprve ale na anarchii. Bylo nám sděleno,
že po všech těchto letech průniků a infiltrace, je ke konečnému převzetí moci
potřeba podněcovat vzbouření a anarchii. Potom se římskokatolická instituce
bude moci ujmout moci politicky, vojensky, po stránce vzdělávací a náboženské,
to znamená, než k tomu budou mít nějaký zákonný podklad, aby to mohli učinit,
a tímto podkladem bude konkordát, který už byl připraven a je už projed-náván.
Právě v současnosti vidím, jak se naplňuje to, co jsem se dozvěděl kdysi ve
Vatikánu.«
Potom jsem mu řekl: »Stojí Vatikán v pozadí naší současné recese a ekonomické
situace? Má nás tím uvést do budoucích povstání?«
Dr. Rivera řekl: »Ano, přesně tak. Právě nyní můžete vidět, že Vatikán si s
ekonomií zahrá-vá různé triky. Svět prochází ekonomickou krizí a Vatikán se
nás snaží přesvědčit, že se ho také dotýká. To je ovšem pouze zástěrka.«
Dále jsem uvedl: »Co možné stávky? A jak dalece se zapojují do odborů?«
Dr. Rivera odpověděl: »To římskokatolická instituce připravila dobře, protože
odbory v této zemi vedou jezuité. Znamená to tolik, že odbory si nedají pokoj,
dokud neuvidí, že se ne-zhroutila VŠECHNA průmyslová odvětví.«
Zeptal jsem se: »Jakou vidíte naději pro Spojené státy? Bude to oživení mezi
křesťany, kdy začnou skutečně odhalovat Řím a kazatelé to začnou kázat z kazatelny,
nebo už je příliš poz-dě?«
Odpověď Dr. Rivery: »Nikdy není příliš pozdě, protože to je v rukou Božích.
Studiem Pís-ma svatého a ze své osobní zkušenosti s Nevěstkou celým svým srdcem
věřím, že, prorocky řečeno, Bůh svá proroctví naplní a že umožní, aby se tato
proroctví uskutečnila ve Spojených státech. Je to však otázka času. Teď se
bavíme spíše o tom, že Bůh může buďto zkrátit nebo prodloužit dobu, dokdy se
uskuteční tyto události. Římskokatolická instituce pociťuje vliv va-šich publikací
a poselství, které nám Bůh dal v uplynulých dnech, v tom smyslu, že oni sami
vědí, že kdyby provedly určité plány, lidé by je okamžitě odhalili a rozpoznali
by, o co Vatikánu jde.
To je jedno z dilemat, kterým právě dnes čelí. Kdyby nebylo těchto publikací,
které tiskneme, byli bychom už v úplně jiné situaci. To znamená, že Bůh uděluje
každému křesťanu, kazateli i církvi ve Spojených státech, aniž by si toho
sami byli vědomi, a dokonce i těm, kteří se nám protiví, více času, aby mohli
křesťané zareagovat.
Jestliže v těchto prorockých dobách jednáme podle Boží vůle proti trikům, programům
a činnosti nevěstky ve Spojených státech, potom nebudeme schopni ji zničit.
Nebudeme schopni ji zastavit. Ale budeme moci udělat tyto dvě věci: Za prvé:
přinášet poselství evangelia ztra-cenému římskokatolickému lidu. Za druhé:
budeme mít dostatek času, aby si křesťanská církev uvědomila, že její poslání
je zde a teď - ne zítra. A Bůh jenom čeká na církev, až bude jednat tak, aby
potlačovala mocnosti zla, mocnosti temna, papeže, jezuity a katolickou instituci,
aby nemohli páchat zločiny, ke kterým se chystá v okamžiku, kdy dosáhne absolutní
nadvlády nad Spojenými státy.«
Pak jsem řekl: »To jsou tedy informace, které jste získal ve Vatikánu při učení
od Augusti-na kardinála Bea a jezuitského generála Pedra Arrupeho?«
A Dr. Rivera řekl: »Ano, a také od předcházejího jezuitského generála.« ” (Jack
T. Chick: Smokescreens, Kalifornie, USA, 1983, str.75-79)
|